Má předsevzetí na rok 2016

Tenhle článek nemá s knihami téměř nic společného, ale co s tím naděláte, žejo.

Od určitého věku mám Nový Rok mnohem radši, než Vánoce. Úplně neumím říct přesně, kdy tenhle přelom nastal, ale určitě to nebylo v okamžiku, kdy jsem se mohla jít na Silvestra ožrat, protože já jsem víla a víly takové věci nedělají. Prostě mi to přijde takové spirituálnější, člověk zhodnocuje, co zase minulý rok posral, a dostává šanci na nový začátek. A taky je to jeden z mála dnů, kdy fakt vypnu a nic nedělám, neučím se, nepracuju, jen žeru jednohubky a chipsy a necítím se provinile, protože dieta začíná až 1. ledna a to je až za pár hodin.

Každopádně si vždycky dám pár předsevzetí. Ještě před pár lety to byl puberťácký evergreen "neotěhotním", pak to přešlo v "odmaturuju", a teď to je něco jako "nenechám se zase vyhodit ze školy". Kupodivu jsem si nikdy nedávala předsevzetí, že zhubnu a přestanu kouřit. Možná proto, že nekouřím, ale to mě neomlouvá, stejně bych se měla snažit přestat.

No tak se podívejte, co jsem si zas navymýšlela a budu se za to celý rok nesnášet:

1.) Lepší time management, nebo aspoň nějaký

Možná jste si všimli, ale moje příspěvky na blogu mají kadenci asi jako americký kulomet po lehkém dešti. Skoro žádnou, pokud do mě pořádně nepraštíte. Je to tím, že jsem si sice vymyslela jakýsi denní rámec toho, co mám během dne splnil a stihnout, ale čas mimo něj je úplný bordel. Opravdu na konci dne neumím pořádně říct, co jsem dělala mimo těch pár hodin ve škole. Pokud tedy chci udělat něco navíc, vyžaduje to usilovné přemýšlení, jak to udělat a nepřijít o svou každodenní pohodu, ve které nemusím nikam spěchat a na kterou už jsem si zvykla. Začala jsem se tím zabývat už před pár týdny a vzpomněla jsem si na nějaký dokument o ekologickém whatever, který jsem vlastně ani neviděla, ale ten chlápek tvrdil, že stačí změnit nebo nahradit své drobné každodenní návyky lepšími. Už jsem se naučila v MHD číst, místo poslouchání hudby a čumění z okna, už jsem se naučila psát články na nudných přednáškách, které nemusím aktivně poslouchat, už jsem se naučila místo Pinterestu, WeHeartIt a Tumblru otvírat produktivnější stránky, ale pořád mám pocit, že bych toho mohla stíhat víc.

2.) Naučím se vařit (aspoň jedno nové jídlo)

Cítím se fakt blbě za to, že si nechávám vyvařovat mým přítelem a sama umím tak maximálně palačinky. Feminismus stranou: pokud se někdy ocitnu závislá sama na sobě, nespasí mě to, že jsem se vyhnula typicky ženské roli, že jsem odmítla tzv. "zůstat v kuchyni, tam kde patřím", ale úplně obyčejně zdechnu hlady. Gender nemá nic společného se samostatností. A taky mě už nebaví žrát palačinky, když doma není nic jiného k jídlu.

Palačinka s marmeládou, palačinka s tvarohem, palačinka s Nutellou, palačinka se špenátem, palačinka se sýrem, ...

3.) Napíšu povídku

Kdysi jsem psala docela obstojně a dokonce mě to bavilo, ale pak se v mojí hlavě něco pokazilo a přestala jsem. Je to ovšem pouze jedna z mnoha věcí, která šla v posledních pár letech mojeho života do kytek, a nejhorší na tom je, že už se ani nemůžu vymlouvat na pubertu. Na to už jsem moc stará, aby má životní rozhodnutí řídily hormony. Patřím do šrotu, no a co. Ale jelikož se začínám pomalu dávat znovu dohromady, tak je tohle další věc, kterou bych chtěla obnovit. Někde vzadu v hlavě to pořád je, psát se nezapomíná. Jako ježdění na kole. Nebo to jak vás na letním táboře v druhé třídě prznil instruktor vyrábění peněženek.

4.) Naučím se německy

Sice jsem na gymplu měla osm let němčiny, ale nenechte se zmást - neumím si říct ani o rohlík. Další bod předsevzetí, kde bych zdechla hlady. Tady vidíte, že to jsou opravdu důležité změny, které musím provést v zájmu zachování vlastní existence. Čímž se dostáváme k dalšímu bodu, což je

5.) Začnu běhat

Protože viděli jste Scorch Trials? Pokud člověk neumí běhat, sežerou ho zombíci. To nemůžu riskovat.

6.) A taky začnu provozovat pěší turistiku

Ha ha. Tak jsme se zasmáli a jdeme dál.

7.) Znovu najdu svou vnitřní nirvánu

Musím podotknout, že tu už jsem jednou skoro měla, ale bohužel se pohybuju v prostředí bohatém na idioty. Jsou jako azbest ve střeše, snažíte se to vyrubat, ale stejně vás pomalu tráví. Na druhou stranu mám z tohohle roku docela slušnou karmu (za týden na táboře pro autistické děti to musí být aspoň 9000 věrnostních bodů), takže mám dobrý pocit, že by to tentokrát mohlo vyjít. A když to nevyjde s nirvánou, zkusím Sílu a bude ze mě Jedi, a Ginger s lightsaberem, to bude teprve drsné.

Co se týče Reading Challenge 2016, tak to asi těžko. Moje Reading Challenge 2015 dopadla tak bídně, že vám ji radši ani nebudu ukazovat, protože bych vás pak musela zabít. Jakože jo, na jednu stranu mě to donutilo přečíst knížky, které mám na to-read listu snad věčnost, ale na druhou stranu mě to dost svazovalo, a to jako me no gusta. Ale kdyby vás to někoho zajímalo, šernu jich sem pár, protože tohle má být blog o knížkách, tak se musím aspoň občas snažit držet se tématu.

No a to je asi tak všechno, co můžu říct o válce ve Vietnamu.
Řekla jsem to hezky, řekla jsem to všechno.
A vy si neustřelte prsty římskou svící.

Šťastnej a veselej.

Jane Austen - Pride and Prejudice

Jsem špatný bloger a měla bych se cítit špatně. To by ovšem vyžadovalo nějaké svědomí, a v tom bohužel nejsem moc dobrá, takže nic nebude.

Po několika měsících se opět hlásím do éteru (jakože do rozhlasu, ne do kapesníku napuštěného éterem, i když ten by taky bodnul, když už jsme u toho). Tofužel (vegetariánské bohužel, smiřte se s tím) jsem byla indisponována z akademických důvodů, ale začíná mi zkouškové, a tak teď budu mít plno volného času, protože budu velmi prokrastinovat. Aby toho na vás pro začátek nebylo moc, dáme si klasiku, kterou už každý četl jako povinnou četbu, takže se nic nového nedozvíte.

V malém domečku v Netherfieldu žije pět sester - po otci příčetná Elizabeth, trošku méně příčetná (ale dobrosrdečná) Jane, mladá a ovlivnitelná Kitty, po matce zahořklá Mary a úplná dylina Lydia. Do jejich města přijíždí všemi oblíbený pan Bingley se svými sestrami, které nudou neví kým, by ještě mohly pohrdat, a panem Darcym, který je od pohledu příjemný asi jako hřebík v oku. Jane a Bingley zaplanou velkou láskou, zatímco Elizabeth a Darcy zaplanou velkou averzí. Darcy ale není úplný trotl jako všichni ostatní, a všimne si, že Elizabeth možná není tak krásná, jako Jane, ale taky není tak blbá. Ovšem aby ten název knihy dával smysl, tak se tady nutně musíme dostat aspoň k jedné jeho části - předsudek. Když se celé městečko dozví, jak Darcy připravil o velké dědictví chudáčka mladého vojína Wickhama, má u Elizabeth šanci zhruba na úrovni -9000. A aby dávala smysl i ta druhá část názvu (pýcha, která má ve staré angličtině úplně jiný význam, takže bychom té knížce v dnešním době spíš říkal Hrdost a pomluvy), Darcy se nebude obtěžovat někomu něco vysvětlovat, protože haters gonna hate. Darcy out.
Pak tam je taková strašně funny scéna, kdy Elizabeth žádá o ruku její bratranec a ona ho odmítne a on se projeví jako úplné šovinistické prasátečko, které nerespektuje její názor a odmítá ji brát vážně, ale nakonec to dobře dopadne a on si vezme její kámošku. Prostě maloměšťáci.
Druhá půlka knihy je tak trochu ve stylu "ve skutečnosti nic z první části knihy není pravda", že jo. Je tam aférka s Wickhamem a Darcyho sestrou, je tam aférka s Wickhamem a Elizabethinou sestrou, nakonec všechno dobře dopadne a všichni se vezmou.

Jane Austen je stvořitelka mnoha silných hrdinek a oblíbená spisovatelka Toma Hiddlestona, kdybyste to nevěděli. Legenda říká, že když se postavíte před zrcadlo a vyslovíte Wickham třikrát za sebou, objeví se u vás v koupelně Tom Hiddlestone a omluví se za všechno, co ten chlápek v knize provedl. Nekecám. V dnešní době už ale kniha nebude mít takový revoluční efekt, protože pozice žen ve společnosti je trochu někde jinde. Ovšem pořád tam najdeme ohledy, ve kterých se naše pozice nezměnila, a to je dost smutné, protože ta knížka je 202 let stará, kristepane. Můžete to brát i jako exkurzi do minulosti, abyste si uvědomily, co všechno máte díky feminismu, až zase budete někdy říkat, že feminismus nepotřebujete.

Z edice "mluvím o něčem, o čem nic nevím, protože kdybych si o tom aspoň něco našla na internetu, tak vím, že tohle není podstata feminismu, a zároveň si neuvědomuju, že jen díky feminismu můžu říkat tenhle svůj názor nahlas". Amen.

U těch rozdílů "tehdy a teď" ještě zůstaneme. V celé knize budete stokrát číst popisy toho, co ti lidi celý den dělají. A víte, co to je? Nic. Absolutně nic. Ráno vstanou, nasnídají se a jdou na procházku. Napíšou pár dopisů o tom, jaké jsou nejnovější drby, zajdou k sousedům na čaj, uspořádají společnou večeři pro sousedy, o víkendu si zajdou na ples. To je všechno. Někde je tam naznačené, že se snad dívky učí jazyky, kresbu nebo hru na klavír, ale co budou dělat ten zbytek života, až se to naučí? Ví to někdo? Docela by mě to zajímalo.

Hlavní postavy jsou hlavními postavami z docela legračního důvodu - jako jediní se nechovají jako úplní kreténi, ale jako decentní lidské bytosti. To byl v té době asi tak velký úspěch, že o nich někdo napsal knihu. Gratulki, nejste dyliny. V průběhu čtení nejspíš několikrát chytnete rapla kvůli tomu, jak jsou všichni ostatní strašně debilní, takže dejte pozor, aby kolem vás nebyly křehké předměty. Mě osobně nejvíc stoupnul tlak při námluvách pana Collinse, který absolutně popíral kompetenci Elizabeth rozhodnout se, jestli si ho vezme nebo ne. Ne znamená ne, konec diskuze. Lady de Bourgh a Miss Bingley taky nejsou nejsympatičtější osoby pod sluncem, o pár století dřív by nejspíš v půlce příběhu musely odletět na koštěti, aby je nedostala inkvizice.

Světlo svíček je perfektní pro vánoční atmosféru, ale tragéd, když chcete fotit. 

Knížku jsem četla v originále, protože proč ne, když studuju angličtinu. Po prvních pár stránkách jsem děkovala Amazonu, že do Kindlu zabudoval offline výkladový slovník, protože angličtina té doby se podobá moderní angličtině asi jako Babišova čeština standardní češtině. Tím vás rozhodně nechci odradit od původního znění, protože vaše angličtina po přečtení Pride and Prejudice stoupne asi o tisíc levelů, ale určitě volte spíše dvojjazyčné vydání nebo si předem zkontrolujte, jestli má i vaše čtečka offline slovník.

Pokud budete mít štěstí, uslyšíte ode mě ještě do konce roku, ale moc bych na to nespoléhala, protože často kecám. Ale co můžu slíbit je článek o mojí Reading Challenge, ve kterém jsem pohořela stejně, jako ve zbytku svého života, a článek o mých předsevzetích. Anebo ne, co já vím, třeba zase kecám.

Peter May - Pán ohně

Moje cesta k této knížce je vlastně docela vtipná. Koupila jsem si ji, protože se mi líbila. To je vše. Prostě se mi líbila ta obálka. Možná jsem si mezi regálem a pokladnou ještě stačila přečíst, že to bude thriller, ale zvítězil můj estetický požitek. Co nejhoršího se mohlo stát? Koupila bych si knihu, která je třeba o ničem, ale vypadá krásně v knihovně. To je jako s hranolkama - i když jsou špatné, jste na tom pořád líp než bez nich. Naštěstí mou kreditku ten den vedla ruka boží, protože Pán ohně je nejen krásná, ale taky chytrá holka.

Do Pekingu rozžhaveného víc, než pánevní dno Anastázie Steelové, přijíždí americká patoložka Margaret Campbellová, která nemá o Čínu a její lid naprosto žádný zájem, což jí dřív nebo později dají dost sežrat. Nedobrovolně se dává dohromady s mladým a ošklivým detektivem Li, aby vyřešili případ sebeupálení, která se v Číně dějí častěji, než je autor ochotný přiznat. Samozřejmě to není sebeupálení, ale obrovská konspirace farmaceutického konglomerátu, což je všem jasné už na začátku, ale na vysvětlení si počkáme až na konec.

Postava Margaret Campbellové by mohla být trochu promakanější, ale jinak je pro knihu naprosto klíčová. Je to taková ta vysvětlovací postava, na které je demonstrován střet čínské a americké kultury. Ona je ta, která potřebuje neustálou osvětu ohledně jejich mentality, a ona je ta, která neustále naráží na nepřekonatelné kulturní rozdíly dvou zemí, jež si obě myslí, že jsou středem světa. Na vlastní kůži by to mohlo být nepříjemné, ale takhle se můžete dívat z povzdálí, nechat se osvětlovat a multikulturně obohacovat, a to z bezpečí vlastního domova. Přestože se v téhle celé kaši kolem trochu ztrácel samotný případ, tak mě to absolutně bavilo. Dokonce mě to donutilo najít si na Wikipedii čínskou kulturní revoluci. Vypadá to, že to byla sranda, asi si o tom ještě něco přečtu.

"Nesmíte dávat průchod tomu americkému zlozvyku, doktorko Campbellová. Netoleranci vůči jiným myšlenkám. Lidé by měli být pragmatičtí. V mládí jsem byl horlivým marxistou. Řekl bych, že teď se ze mě stal liberál. Všichni se vyvíjíme."

"Neřekl někdo kdysi, že kdo není ve dvaceti marxista, nemá srdce, a kdo není v šedesáti konzervativec, nemá mozek?"

Vždycky naprosto obdivuju integraci informací do příběhu a tady to taky byla skvělá práce. Samozřejmě nemůžu říct, jak přesný byl popis různých metod genetického inženýrství, ale autor si o tom očividně musel zjistit dost na to, aby to sám chápal, a to se vždycky cení. Spojujme příjemné s užitečným častěji a příště mi někdo vysvětlete třeba integrály na pozadí jiné skvělé detektivky. Nebudu proti.

Jediné, co mi na Pánovi ohně vadilo, je romantická zápletka. Nebudu spoileřit, ale když hlavní hrdinku co druhou kapitolu "zaplavuje touha", tak se to postupně stává dost nesnesitelné. Navíc jsem zahořklá stará panna, co nikomu nic nepřeje, takže si myslím, že by se to obešlo i bez toho. Příběh se odehrává ve velmi krátkém časovém úseku, na kterém snad nebylo nutné vytvářet tak dramatický vztah-nevztah. Série čínských thrillerů bude mít ještě pět dalších dílů, místa na nějaký relationship development bude víc než dost.

Nedávno vyšel druhý díl, Čtvrtá oběť, která stojí za koupení nejen kvůli velmi otevřenému konci Pána ohně, ale taky kvůli další krásné obálce. Doufejme, že nakladatelství HOST nebude v nejbližší době měnit grafika, ráda bych doma měla celou šestidílnou tapiserii čínských obálek.



Citace: MAY, Peter. Pán ohně. 1. vyd. Brno: Host, 2015, 437 s. Čínské thrillery. ISBN 978-80-7491-235-1.

Darren Shan - Na horizontu pekla

Darren je můj miláček a upírské miminko, které to se mnou táhne od útlého dětství. Když jsem v lednu dočetla první díl jeho "dospělácké" trilogie Město, chtěla jsem hned běžet do knihkupectví pro druhý díl. Bohužel se ukázalo, že Na horizontu pekla stojí dvakrát tolik co Procesí mrtvých, a to vysvětluje, proč nakonec recenzi na Horizont píšu až po 7 měsících. Nejsou prachy, není recenze. Sorry. Každopádně, už mám doma všechny tři krasavce, takže bude čtení, bude párty.

V druhém díle prdíme na Kapaka Raimiho a podíváme se na dalšího obyvatele Města - Ala Jeeryho. Ano, čte se to jako Alžír. Pracuje v Kardinálově Gardě, je to sirotek a vyléčený alkoholik, takže na Město docela slušňák. Jednoho dne najde v Kardinálově soukromé pitevně svou holku a Kardinál je tak štědrý, že ho nechá její vraždu osobně vyšetřovat. Což zní sice fajn, ale jakmile se o vás začne zajímat Kardinál, tak končí veškerá sranda, protože to nikdy není jen tak.

Minule jsme od Darrena dostali gangsterku, teď nám servíruje detektivku. Není to Nesbo ani Larssen, ale potěší. Zaručeně potěší. Každou kapitolu na vás vyskočí něco nečekaného, co příběh otočí o 180 stupňů. Shanovské zvraty mám strašně ráda a dlouho vás budou bavit, ale časem mi to přišlo únavné a matoucí. Vůbec by nevadilo, kdyby kniha byla o pár kapitol kratší, i když takhle to taky velkou škodu nenadělalo.

Všude tvrdí, že díly trilogie Města na sebe nenavazují, ale to není tak úplně pravda. Horizont a Procesí se odehrávají ve stejné době, jeden na pozadí druhého, a ze začátku do sebe opravdu nezasahují. Ovšem na konci Horizontu je část, která vám prostě bude připadat hrozně blbá, pokud jste nečetli Procesí, ve kterém je vysvětlena veškerá mystická podstata Města. Na Darrenovi miluju jeho vymakané pointy, ale tohle bylo tak trošku odfláknuté. Vysvětlení zhuštěné do dvou stránek vám prostě nemůže stačit, když tomu předtím musel věnovat celou jednu knihu. Čekala jsem od něj trošku lepší cross-over těch dvou dílů, protože vím, že to umí. Dlužíš mi jeden promakanej konec, Darrene!

Nejvíc se mi ovšem líbila barva hlavní postavy. Protože jsem multikulti sluníčko z Cermanovy letky, tak jsem musela neskonale ocenit, že je to černoch. Ne vážně, myslím, že jsem nikdy nečetla knihu, kde by byl hlavní hrdina černý. Není to tak trochu nefér, když je tohle etnikum tak velká část světové populace? A vzhledem k historii západních civilizací by si tu pozornost i docela zasloužili, i když by to nebyl úplně dostatečný payback. Každopádně bych ocenila víc hlavních rolí svěřených do rukou černochů, asiatů (např. Pán ohně, to bylo fajn a recenze coming soon), homosexuálů, žen, postižených (a prosím už žádné další zromantizované aspergery), židů, muslimů, transsexuálů a všeobecně všeho, co není cis white straight male. Začíná to totiž být nuda. Chci pestrost a variabilitu!

Poslední věc, kterou Darrenovi pochválím, je epilog. Krásné psycho, výborné zakončení. Aspoň v té poslední kapitole mi dopřál trochu své geniality. Díky za to, příště chci víc.

Jelikož se účastním jakési akce Čteme Darrena Shana (viz pravý okraj blogu), tak se v nejbližší době můžete těšit i na recenzi třetího a závěrečného dílu trilogie jménem Město hadů. Recenze na první díl je here a na závěr se můžete pokochat pohledem na všechny tři lásky pohromadě.

Sebastian Rainer - Mysterium tremendum

Faktem je, že netuším, jestli je Sebastian Rainer pseudonym, nebo se tak opravdu autor jmenuje.

Tuhle recenzi píšu už potřetí. Když jsem totiž knihu dočetla, měla jsem v sobě plno pocitů, které jsem nebyla schopna slušně pojmenovat nebo uchopit. Nejdřív mi ta recenze přišla trochu tvrdá, pak trochu sprostá, potom naprosto zmatená, a tak jsem mazala a mazala. Teď už to snad konečně půjde, protože jsem si uvědomila jednu věc - Mysterium je juvenilie. Na ty se prostě recenze nepíšou. Nebylo by to fér. Takže jsem se nakonec rozhodla napsat něco mezi článkem, komentářem a nekrologem.

Příběh sám o sobě není špatný. Máme tady psychedelického umělce, který se rozhodne žít heslem YOLO, jeho přítelkyni, která nechce žít YOLO, a jeho kamaráda, který chce žít s umělcovou přítelkyní. Když náš umělec přejede hlavu nějaké holce, najednou se ho snaží celá vesnice zabít, ale jeho z toho políbí múza a začne tvořit své životní dílo. Všichni budou trpět, ale vy si to náramně užijete.

Prý že Sebastian Rainer. Fotka z doby, kdy očividně frčely nagelované vlasy. 

Příběh jsem si rozdělila na tři části - hon na umělce, která zabírá tak 75% knihy a je celkem dobrá, hon umělce na ostatní, což je tak těch 20% a je celkem divná, a konec, který je úplně špatně. Vysvětlím.

Autor ve své reklamní kampani slibuje nějakou podobnost se Stephenem Kingem, a v první části příběhu se mu to i chvílemi daří. V jiných chvílích jsem však měla pocit, že to psal někdo školou povinný jako domácí úkol. Prostě občas autor naprosto jasně věděl, co chce napsat a užíval si to (a to si pak užívá i čtenář), a někdy tak úplně ne, ale napsat to musel, protože jinak by ta knížka nedávala smysl, a je to v tom textu znát. Je to škoda, stačilo by těm nepovedeným částem dát druhé, třetí čtení a pár přepisů a celý dojem z knihy mohl dopadnout úplně jinak. Takhle se člověk zmítá mezi naprosto kvalitativně nevyváženými kapitolami a dostává mořskou nemoc. Není nic neobvyklého, že autor některé části přepisuje tak dlouho, až se té původní verzi vůbec nepodobají, ale je to nutné. Budu citovat autorku, jejíž jméno jsem už dávno zapomněla, ale "první verze se hážou psům".

Druhá část začíná neznámo kde, a to mě irituje. Najednou se postavy chovají jinak, což by bylo fajn, protože nějaký ten charakterový vývoj je vždycky na místě, ale na konci se dozvíte, že jste se radovali zbytečně. Všechno je náhle strašně rychlé a divné a jiné, nejste si jistí, co se stalo a kam to povede. Tahle část by potřebovala trochu víc rozpracovat a strukturalizovat, protože pochybuju, že autorovým záměrem bylo, aby se čtenář přeskakoval stránky ve snaze zjistit, jestli mu nezapomněli do knihy svázat pár stránek. Na druhou stranu, moc se mi líbily ty snové části a mysteriózní konec. Kdyby se toho autor držel, tak by to bylo fajn, ale pak přichází...

Konec. Ten mě naštval jako čtenáře i jako pomyslného kritika. Pokud nechcete spoiler, tak nečtěte dál, ale já to říct musím. Tohle se prostě nedělá, a to hned ze dvou důvodů - zaprvé to není fér ke čtenářům, protože takové konce ve stylu "a pak se probudil" mi vždycky přijdou odbyté. Pak se jako čtenář cítím podvedena o nějakou hlubší pointu a mám pocit, že mě autor tak trochu odrbal, protože se mu už nechtělo nic lepšího vymýšlet. A za druhé se tenhle tah považuje v kreativním psaní za hrubou chybu. Ve snu totiž realita funguje úplně jinak, nelogicky, bez přirozených kauzalit. Takže autor by si mohl do příběhu nasekat plno chyb, a pak prostě napsat "ne kecám, byl to jen sen", aby to nemusel opravovat. Tohle je prostě odpouštěno jen surrealistům. Reklama sice tvrdí, že se autor inspiruje Ladislavem Klímou, ale musíme si uvědomit, že on byl filozof zabývající se solipsismem, což má svým stylem k surrealismu velmi blízko, a proto si to mohl dovolit. Neříkám, že by za to měl jít autor do vězení, ale já osobně to nevidím ráda a jako čtenáři mi to vadí.

Budu opakovat to, co jsem říkala na začátku - ten příběh opravdu není špatný, ALE rozmělňuje se a ztrácí ve špatném psaní. Tím samozřejmě nechci říct, že by autor byl špatný spisovatel, to absolutně ne. Co mu ale chybí je trpělivost a trochu té "vypsanosti". Možná kdyby ten čas a energii, co vložil do reklamy (a vy víte o čem mluvím, protože se ta mostr kampaň nedá přehlédnout), raději věnoval samotnému textu, tak bych byla spokojenější. Nepochybuju, že z něj za pár let vyleze skvělá kniha, ale mezi Mysteriem tremendem a skvělou knihou bude potřeba ještě hodně práce. Teď to není špatné, ale ještě si chvíli počkáme, než to bude opravdu dobré. A já se na to těším a tu knihu si pravděpodobně koupím (nevím, možná, uvidíme). Čichám potenciál a jdu za stopou.


Výkřik do prázdna na závěr:
Více mysteriózních thrillerů z českého prostředí prosím!

Seth Patrick - Reviver

Doteď jsem nepřišla na to, jestli to v Česku vyšlo pod originálním nebo přeloženým názvem, takže tady prostě Reviver, Oživovatel se mi blbě píše.

Reviver alias Oživovatel a zahradnický pokus, který, jak se znám, bude taky za pár týdnů potřebovat oživovatele. 

Nejsem dobrodružná duše a mám ráda své pohodlí známého. Dokonce ani necestuju, což je v mém věku skoro zločin a všichni mě honem posílají poznávat svět. Třeba k tomu jednou dospěju, ale dnes ne. Zato jsem dospěla k riskantním podnikům trochu bezpečnějšího rázu a koupila jsem si knihu bez rozmyslu, bez přečtených recenzí a bez znalosti autora. Ano, jen podle názvu a obálky. Jsem rebel.

Ale protože někteří z vás ještě nedosáhli mého osvíceného stavu bezbojnosti, tak vám mileráda povím, o čem to je:
Ocitáme se ve světě, kde někteří lidé ovládají schopnost oživovatelství. To prostě sáhnete na mrtvolu a na chvíli s ní můžete pokecat, než ji pustíte zpátky do Hádovy říše. Jedním z nich je Jonah Miller, který je ve své podstatě dobrý muž, ale s velmi temnými vzpomínkami, takže trochu asociál. Pravý bordel začne ve chvíli, kdy zmizí novinář Daniel Harker. To je pro oživovatele choulostivá záležitost, protože je pomohl v jejich začátcích přiblížit a legitimizovat většinové veřejnosti, která, jak víme, nebývá úplně nejchápavější a nejtolerantnější. No a pak je tady nějaká ta tajná organizace, zrádci ve vlastních řadách, tajemná entita vyššího zla, detektivní zápletka, experimenty s mrtvolami a velmi, velmi rychlé tempo, při kterém budete mít problém se nadechnout.

První kapitola je docela cítit amatérštinou. Je to takové nesvé, nejisté, přešlapuje to ve dveřích a moc to nenachází slova. Nebojte, to se autor teprve rozehřívá. Po pár kapitolách už ani nevíte, že začátek byl lehce rozpačitý. Reviver je detektivka se vším všudy. Někomu by se až mohlo zdát, že je v něm přespříliš různých zvratů a falešných stop, které jen odvádějí od děje, ale upřímně, na Dana Browna to nemá.

Postavy mi nejdříve přišly dost stereotypní, ale časem jsem si je oblíbila. Koneckonců, určité žánry se logicky pojí s určitým typem postav, jinak by to už nebyl ten samý žánr. Tady se navíc propojují takové žánry dva, horor a detektivka, takže autor možná ani neměl moc široký výběr, a přesto se mu podařilo do svých charakterů vnést něco nového, originálního a líbivého. Když jsem poprvé uslyšela o Jonahu Millerovi jako o tajemném samotáři, tak jsem si řekla "bože, za co, proč, už zase?", ale už po pár stránkách jsem toho chlapa měla ráda. O Danielu Harkerovi se doslechnete vlastně jen z vyprávění, ale zjistíte, že to taky musel být skvělej chlap, když vychoval takovou dceru, jakou je další z hlavních postav Annabel Harkerová. Silná žena, i like that shit.

Nejvíc se mi na celém příběhu líbil ten opar tajemství a záhady. Mělo to právě takovou hustotu, aby to vaši mysl drželo uvězněnou v příběhu, ale nebudete mít pocit, že plavete v medu. Je to takový ten příjemný případ, kdy knihu nedokážete odložit z ruky, a já osobně přesně takové vyhledávám přímo záměrně. A kdo ne, je masochista.

"Pamatujete se na Ruby Flemingovou, pane Elridgi?"
Elridge byl zřejmě nesvůj. Ruka mu vystřelila k pravému uchu a začal si ho silně třít horní částí dlaně. "Neznám nikoho, kdo by se tak jmenoval."
"Pamatujete se na ni," namítl Jonah.
Elridge strnule zíral před sebe, oči měl vytřeštěné, téměř prosebné. Zavrtěl hlavou. "Prosím..."
"Pamatujete se na Ruby. A víte co? Téměř to samé se stalo mně. Řekli mi, že je to z přepracování, že se to odehrává jenom v mé hlavě. A pak můj oživovaný objekt začal...no. Vy to víte, že?"
Elridge vypadal jako omráčený. "Zůstali se mnou. Byl jsem ztracený v nich."
Jonah přikývl. "Léčila mě stejná lékařka, která ošetřovala vás. Stephanie Gravesová."
"Bylo příliš pozdě. Už jsem nemohl pracovat. Ale oni nevěřili tomu, co jsem jim říkal. Říkal jsem jim, že tam venku něco je, a oni tomu nevěnovali pozornost. Ale já jsem to slyšel. Ano, pamatuju se na Ruby Flemingovou. Pamatuju si, jak na mě křičela o pomoc. Něco si pro ni šlo. Něco přicházelo a já jsem neudělal nic."

Až mi je docela líto, že za to ode mě autor dostal tak málo peněz, protože jsem Revivera chytla jako hit týdne na ebux, které jsou skoro vždycky do stovky. Dala bych za to klidně plnou cenu, fakt že jo.

A víte, co je na tom všem úplně nejlepší? Tohle je jen první díl trilogie! Znáte lepší pocit než ten, když dočtete skvělou knížku, a zjistíte, že budou ještě dvě takové? Já ne. Druhý díl s názvem Lost souls by měl v originále vyjít ještě tento rok, takže na překlad si počkáme minimálně do příštího roku, ale já už teď žhavím peněženku, abych si ve finále koupila celou trilogii v pevné vazbě, protože jsem si jistá, že to bude stát za to.



Citace: PATRICK, Seth. Reviver: Oživovatel. Praha: Knižní klub, 2014. ISBN 978-80-242-4661-1.

Betty McDonaldová - Vejce a já

Tato kniha není vhodná pro vegany.

Jelikož jsem pilná čtenářka a chci si svou Reading Challenge plnit svědomitě, došla jsem k položce "book your mom loves". Bylo to těžké, byla to výzva, ale zvládla jsem to. Moje maminka totiž zásadně nečte, pokud to není učebnice, a těch mám dost svých. Už jsem to chtěla vzdát a svévolně ji přejmenovat na "book your dad loves", což by s mým knihomolským otcem bylo nebe. Jsou tady ovšem dvě výjimky, které ve svém životě udělala - Bridget Jonesová a Vejce. A upřímně, doufám, že se nikdy nedostanu do takové situace, kdy bych si chtěla dobrovolně přečíst Deník Bridget Jonesové. To už si rovnou můžu pořídit 40 koček a odevzdat svůj mozek Armádě spásy.

Když beru knížku jako nejmenší dostupné zlo, obvykle to nedopadá dobře. Netěším se na ni, jsem pesimistická, nedávám jí moc férové šance. Matka mě navíc celý život zaplavovala dojmy, jak je to neuvěřitelně vtipná kniha, což jsem po pár stránkách klasifikovala jako další lež mého dětství a strčila do jednoho šuplíku s Ježíškem a "když se budeš šklebit, zůstane ti to". Nakonec jsem ale uznala, že to asi není vina té knihy. Prostě už jsem četla lepší (třeba Dietland, to byla kvalitní komedie).

Celý děj se odehrává kdesi v divoké americké přírodě, kdoví kdy. Já jsem měla po celou dobu pocit, že jsou snad v 19. století, a jen těžko jsem svou představivost přesvědčovala, že to spíš musí být mezi První a Druhou světovou. Ono tomu totiž nic nenasvědčuje, když všichni hlavní hrdinové žijí v technikou neposkvrněné oblasti bok po boku s liškami, medvědy a slepicemi. Hlavní hrdinku do té pustiny zatáhl entuziastický manža, aniž by se jí na něco ptal, a hodí jí na krk barák bez elektřiny a jakékoliv automatizace. Jasně, chvíli je to velmi vtipné sledovat, jak se s tím Betty potýká, ale po pár desítkách stránek stěžování, každodenní rutiny a bojů s kotlem vás to přestane bavit.

Osvěžení přichází zhruba v polovině knihy a to v podání sousedů. Tedy, "sousedů", protože od sebe bydlí několik desítek kilometrů. Ti jsou ovšem výborní. Dokonale nesnášitelní, každý si v nich najde toho svého souseda z paneláku, výborní záporáci. Jsou sprostí, drzí, nefoukaní, burani i smetánka. Na tohle se už prostě dá koukat. Naopak mi přišlo velmi nepříjemné setkání s indiány, ke kterým hrdinka chová hluboký odpor a popisuje je jako špinavé, smradlavé ožraly. Co trochu sebereflexe a vzpomenout si, kdo v první řadě indiánům vecpal tu ohnivou vodu a pohlavní nemoci? No tak.

Nejtěžší však pro mě bylo číst o všech těch zvířatech, které tam zabijou a sežerou. To je ovšem můj osobní problém, takže jestli se hrdě řadíte mezi karnivorní živočichy, nemělo by vás to od knihy odrazovat. A pokud vám to vadí, tak se můžete přidat na stranu zla, k vegetariánům.

"Všechno ostatní, o co jsem se kdy starala od narození, mi přirostlo k srdci tak, že bych to byla musela odvrtat a vydloubat, ale dospěla jsem tak daleko, že mi vysloveně působilo radost pozorovat Boba, jak vráží zabijácký nůž do hrdel padesáti kohoutků a věší je, aby vykrváceli. Jediný pocit, který jsem měla, když jsme je škubali, byla hrdost, že naši kohouti mají pěkné maso a že jsou baculatí."

V knize je jedno dítě. Upozorňuji na to větou jednoduchou, protože je to snadné přehlédnout. Dostanete velmi detailní výpis, kolik se tam narodí kuřat a kolik se snese vajec, ale že se tam hlavní hrdince narodí dcera si musíte rozšifrovat z náznaků. Člověk si dokonce chvílemi dělá starosti, jestli se té holce něco nestalo, protože o ní několik kapitol ani neuslyšíte. Já nevím, ale asi bych dceři ve své autobiografii věnovala víc prostoru, než slepicím, když už je s tím tolik práce ji vytlačit a vychovat. Na druhou stranu, Betty napsala ještě jednu knihu, Co život dal a vzal. Tam si už třeba nebudete muset celou dobu klást hysterickou otázku "Kde je proboha to děcko?".

Musím se přiznat, že mě kniha strašně dlouho nudila. Až příliš dlouho. Cítíte se, jako byste sami seděli někde v lese a počítali úrodu kuřat. Už jsem ji chtěla odložit, když jsem v životě došla do jedné horší doby, kdy mi najednou tohle volné tempo nevadilo. Teď už jsem chtěla mít v životě tichý les, divokou přírodu a celý den se zabývat jen uklízením chlívku. Vejce a já se pro mě stalo únikovou zónou klidu a nudy, která pro mě najednou byla nedosažitelným luxusem. Takže pokud nevíte, kam dřív skočit, a potřebujete 30 hodin v jednom dni, Vejce vám dá všechen čas na světě.




Citace: MACDONALD, Betty. Vejce a já. Praha: Vyšehrad, 1989. str. 151. ISBN 80-7021-002-8.

10 knižních faktů o mě

Jelikož jsem právě ve fázi zotavování po přijímačkách, moje mozková aktivita je ve velmi vegetativním stavu. Přepálila jsem si pár obvodů a mám pocit, že mi několik litrů mozkomíšního moku vyteklo uchem, když jsem bezmocně mlátila hlavou do stolu. Mám naplánované nějaké recenze, ale jestli nakonec uvidí světlo světa je diskutabilní. Stejně jako návrat mých intelektuálních schopností, koneckonců.

Mimochodem, na školu jsem se dostala, takže jsem happie chappie.

Chci se na blog vrátit, ale budu to brát zlehka, po malých krůčcích, stejně tak, jako svou rodinu indoktrinuji vegetariánstvím (namluvila jsem jim kazetu, kterou jim pouštím ve spánku). Top 10 článek je na to ideální. Asi. Moje rozhodovací schopnosti taky utrpěly ztráty na neuronech, takže jestli se pletu, napište mi do komentářů.

10 knižních faktů o mě 

1. Ačkoliv jsme s otcem absolutní knihomolové, ani jeden nemáme rádi Tolkiena. 

Je to velmi nepopulární přiznání, ale opravdu nás nevzal za srdíčko. Nezávisle na sobě jsme oba Společenstvo prstenů znuděně odložili, on na vojně (kde je prakticky taková nuda, že jste schopní číst tečky na stropě jako breillovo písmo), já při přípravě na maturitu. A nikdy jsme se k němu už nevrátili, přestože máme oba rádi filmy natočené podle něj. Promiň Reuele, it´s not you, it´s us. 

2. Můj životní cíl je přečíst všechny knihy od Stephena Kinga. 

Ano, plně se obejdu bez dětí, manžela a velkého domu, pokud se mi povede tohle. Zatím jsem nenarazila na jeho knihu, která by se mi nelíbila, a když jednou najdete takového autora, tak se ho prostě držíte, i kdyby začal psát manuály pro vyplňování úředních formulářů.

Zdroj: www.facebook.com/KnihyDobrovsky.cz

3. Záměrně se vyhýbám romantickým románům. 

Mnohokrát jsem se spálila a nehodlám riskovat znovu. Ať už to byly dívčí romány, ze kterých mi tekl mozek uchem (už tehdy jsem k tomu měla sklony), nebo 50 shades, u kterého mi v hlavě zněla litanie za tisíce mrtvých neuronů zmírajících s každou další stránkou. Možná jsem vždycky měla smolnou ruku při výběru, možná to prostě není pro mě. Asi jinej gang. 

4. Když jsem byla malá, tak jsem mamince řekla, že chci být spisovatelkou, protože ta nemusí ráno vstávat a jít do práce.

No, co k tomu říct, držím se svých dětských snů. 

5. Jsem barbar a pokud jsem viděla film, tak je jen malá šance, že si poté přečtu i knihu. 

Výjimkou budiž jen Kmotr, Harry Potter a Kingovy knihy. Snažila jsem se číst Mechanický pomeranč, Fight club i Hunger Games a prostě to nešlo. Moje paměť asi zvládá uložit jen jednu verzi příběhu a proti přepisování se urputně brání. Potřebuju pokaždé nový, nevídaný příběh. 

6. První kniha, kterou jsem přečetla úplně celou sama bez ničí pomoci byl Harry Potter a Tajemná komnata. 

Nemyslím tím, že bych byla dalším z dětí, které J.K. Rowling přivedla ke čtení, protože jsem byla pravidelným návštěvníkem knihovny už předtím, jen mi s četbou vždycky pomáhali rodiče. Střídali jsme se ve čtení jednotlivých pasáží, ukazovali mi prstem a pomáhali s výslovností. Tajemnou komnatu jsem ale přelouskala sama a od té doby jsem nezastavitelná. 

7. Vlastním žalostně málo knih. 

Z nějakého důvodu všichni mí známí zastávají názor, že kupovat knížky je zbytečné, protože to člověk jednou přečte a pak mu to jen leží na poličce. Fools. Na narozeniny a Vánoce tedy s knihami počítat nemůžu. První jsem si koupila v osmé třídě a to posledního Harryho Pottera. Zbytek knih u nás doma jsou ty, co si rodiče brali z domu, když se po svatbě stěhovali, nebo co si koupili sami pro sebe. Mému úsudku asi nevěří, když je ujišťuju, že "ta knížka ale fakt stojí za koupení". 

8. Můj první fanfic fandom byl twincest. 

Tokio Hotel mánie mě zasáhla v nejzranitelnějším období začínající puberty, ale pro to, jak dlouho jsem u něj pak zůstala, nemám dostačující omluvu. Samozřejmě to pak byl i Harry Potter fandom (do dnes si ráda přečtu kvalitní Drarry nebo Snapione), ale aktivně jsem přispívala jen do toho twincestního. 

Nenapadá mě žádná ilustrace vhodná pro děti a mladistvé.

9. Jsem prznitel knih.

Pokud je kniha moje, tak je moje se vším všudy a přetvořím si ji k obrazu svému. Od podpisu na zadní vazbě, přes oslí rohy u mých oblíbených pasáží, až po poznámky na okraji stránek. Mám s ní pak větší pocit sounáležitosti. Smiřte se s tím.

10. Nelíbilo se mi Milenium. 

Připadám si jako zločinec, ale ačkoliv mě Steig Larsson přivedl k severské krimi, Milenium jsem ani nedočetla. Možná to bylo tím, že mi tehdy bylo 16 a řešilo se tam na můj vkus až moc dospěláckých vztahů, které mě prostě nezajímaly, ale po Mužích, kteří nenávidí ženy moje pozornost klesala, až někde kolem půlky třetího dílu doklesala na nulu. Otec tvrdí, že je to nejlepší série, kterou kdy četl. No, v tomhle bodu se naše názory rozcházejí.

Co se děje a proč se nic neděje

Cítím nějakou podivnou povinnost vám vysvětlit, proč moje články najednou ustaly. Možná vám do toho ani nic není, ale třeba i trochu jo.

V posledních týdnech to není žádná sláva. Jelikož jsem skončila se školou, která mě nebavila a nenaplňovala mě (spíše jsem já nenaplňovala kredity, takže mě vyhodili), tak se už od ledna učím na přijímačky na jiný obor. Myslela jsem si, že budu mít hromadu času, protože na rozdíl od ostatních, co se tento rok někam hlásí, nedělám maturitu. Jenže hlásit se z chemie na psychologii není úplně hladký přechod a navíc jsem tak trochu nervák, který má pocit, že pokud se nenaučí každou knížku z doporučené četby nazpaměť, ani mě nenechají zaplatit přihlášku. Nesmějte se, nikdy jsem nikam nedělala přijímačky, nevím jak to chodí. Poslední měsíce mi protekly pod rukama, ani si je nepamatuju, protože je každý můj den žalostně stejný - vstávám když ostatní odchází do práce, uvařím si čaj, sednu si ke knížce a do desíti večer se odtama nehnu. Čtrnáct hodin v hajzlu a já jdu spát s bolavými zády.

Nemyslete si, že jsem přestala číst. No dobře, trochu jo, ale ne úplně. Dlužím vám článeček o Mrtvé zóně a Vejce a já, ke kterým brzo přibude dluh za Revivera. Moje myšlenky jsou ovšem tak roztěkané, že nejsem schopna napsat nic, co by se netýkalo vývojové psychologie, pedagogiky nebo nauky o logice. Můžu vám udělat článek o učebnicích, ze kterých jsem se učila. Natruc si je házím do přečtených i na GR, když už mi to bere tolik času a energie. Bylo by škoda toho nevyužít.

Doufám, že vy to máte pestrobarevnější. Žijte blaze a nechť jsou všechny bytosti šťastny. Já se jdu snažit neoběsit na šňůrce od tepláků zatímco si budu předříkávat druhy Aristotelovy argumentace.

Howgh.

Sarai Walker - Alice v říši divů (a před zrcadlem)

Ministerstvo čar a kouzel varuje: Po této knize budete chtít ztloustnout.

K téhle knize mě táhlo něco podivného. Nějaký šestý smysl, že i když knížky pro ženy nečtu (příliš špatných zkušeností), tak tahle bude fajn. Dokonce jsem si ji koupila, místo abych si počkala, až bude v knihovně, a to je co říct při mém vyhládlém povánočním kontu. Řeknu vám, můj instinkt mě nezklamal a Dietland (originální název, který se mi líbí mnohem víc, než ten český) už vůbec ne.

I vy si ten příběh si užijete, i když zrovna nejste feministka nebo tlusťoušek. 

Bluma je nešťastná ženská v Kristových letech. Nikdy neměla chlapa, protože veškerý svůj volný čas tráví dietami a sebenenávistí. Váží 138 kilo a má za to, že právě to jí ničí život. Když se konečně objedná na podvázání žaludku a těší se, jak bude za půl roku hubená, do života se jí vetře podivný feminní spolek bojující za práva žen, který o ni má zvláštní zájem. Jedna z nich, dcera zakladatelky brutálních dietních programů, se snaží odčinit hříchy své matky, a tak si vezme Blumu do parády a naordinuje jí jako terapii život-měnící program. Zároveň se po celém světě začínají odehrávat teroristické útoky proti mužům, ke kterým se hlásí jakási Jennifer. Má Blumin spolek něco společného s těmito útoky? Půjde nakonec Bluma na podvázání žaludku? Zhubne nebo prozře? Bude někdy šťastná? Dostane se ženám po celém světě spravedlnosti?

Hned na začátek vás musím varovat, že toho feminismu je tam opravdu hodně. Nemám moc ráda, když mi někdo vnucuje nějaké přesvědčení, protože je to úplně zbytečná námaha. Kdy se naposledy z někoho stal vegetarián po tom, co jste do něj v jednom kuse hučeli "maso je vražda"? Dietland je v tomhle směru opravdu sugestivní a chvílemi se někomu může zdát až příliš nátlakový (mě ne, já šovinistům šlapu na koule). Na druhou stranu, detektivka "Kdo je Jennifer?" na pozadí je opravdu skvělá, a tak by byla škoda se tím nechat odstrašit. Já sama jsem s mnoha věcmi nesouhlasila, ale nijak zvlášť mi to nenarušovalo zážitek ze čtení. Opravdu, ani jednou jsem neměla chuť knihu odložit. 

Náruživí čtevci snad ocení různé narážky na Alenku v říši divů. Z českého názvu je tak trochu vyspoilerováno, že tam ty paralely budou. 

Zaprvé, Blumino pravé jméno je Alice (v originále se Alenka jmenuje Alice), ale nikdo jí ta neříká. Nepamatuji si, že by v knize bylo vysvětleno proč. Možná kvůli tomu kulatému tvaru, ale proč zrovna tohle ovoce, to netuším. 

Zadruhé, příběh se odehrává v podobném schématu. Od králíčka, který ji dovede k vrátkům do říše divů, přes sestup do nory a kapitoly "Vypij mě" a "Sněz mě", až po prolézání malým otvorem. Nehledě na to, že zhruba v té chvíli, kdy začíná Blumina cesta, se začínají odehrávat teroristické útoky, takže celý svět je najednou jedna velká říše divů. 

S čím jsem však nesouhlasila byla všeobecná podpora Bluminy váhy. Ano, člověk by měl vážit tolik, na kolik se cítí. Ano, dnešní ideály krásy jsou šílené. Ano, nikdy bych nikomu neřekla, ať zhubne, protože to není moje věc. Ale taky bych nikdy neřekla, že vážit 138 kilo je úplně v pořádku. A už vůbec bych nikoho nepodporovala, aby takové váhy dosahoval. Zdravotní následky obezity jsou jasné, takže by to bylo jako povzbuzovat někoho v kouření. Já sama naprosto podporuju ženské křivky a zobrazování krásy ve všech velikostech, ale 138 kilo je asi tak příliš, jako je 45 kilo málo. Možná kdyby autorka vybrala trochu nižší váhu, dejme tomu 90-110 kilo, tak bych neměla takový problém Blumu povzbuzovat ve zdravém apetitu.

Další věc, která mi tak úplně nešla přes jazyk, byla válka proti mužskému pohlaví. Zaprvé jsem absolutně proti zabíjení za jakýmkoliv účelem, protože věřím, že se tím nic nevyřeší, a principu "oko za oko" nefandím už vůbec. Zadruhé, oběti Jennifer byly skoro výhradně muži (výjimek bylo minimum). Nemyslím, že takhle by se ta diskuze neměla vést. Ty muže, kteří znásilňují, vychovávají i ženy. Ty časopisy a reklamní agentury, které zobrazují ženy jako kus masa, vedou i ženy. Problém není v těch lidech, je to problém celosvětového podvědomí, do kterého se tenhle vzor vštěpuje už tisíce let. Bylo by naivní si myslet, že se změna dá udělat rychle, nějakou zkratkou. Ta změna už probíhá od dob sufražetek, bude trvat ještě desítky, stovky let a svou práci na tom musíme udělat všichni. O to víc mi to zabíjení a násilí přišlo zbytečné, protože tímhle způsobem se nikdy nikdo nepřeučil a nepřeučí. 

V příběhu se objevily dvě smyšlené knihy, Teorie šukéznosti a Dobrodružství v říši diet, které bych si strašně chtěla přečíst. 

Teorie šukéznosti je jakási pseudostudie o tom, jak jsou ženy násilím nuceny zapadnout do určitého vzorce atraktivity, aby vůbec měly nárok žít ve společnosti. V knize je to vlastně jeden z hlavních motivů Blumina prozření při plnění život-měnícího programu. 

"Helemese, slečna Prasátková," ušklíbl se znova. Pohled na takovou vyvrženkyni z Rajcoviště, jako jsem já, ho očividně znechucoval. Kdybych měla pod nohama padací dvířka, otevřel by je a navždy mě odeslal do zapomnění. Když nedokážu potěšit jeho mužné partie, nemám podle něj právo na existenci. 

Dobrodružství v říši diet je zase svědectví o pravé tváři jednoho programu na hubnutí a jak jeho tvůrci opravdu viděli své zákaznice. 

K snídani a obědu jsem vždycky vypila plechovku napěněného broskvového koktejlu. K večeři jsem si ohřála příslušné jídlo v mikrovlnce, sloupla z tácku folii a odkryla kousky dušeného hovězího a hrášky plovoucí v nedefinovatelné hnědé omáčce anebo krůtí karbanátek uhnízděný jako krustovitá planeta uprostřed červených těstovinových kroužků. Jídla byla malá, sotva jednou nebo dvakrát na pořádnou lžíci, a jako by snad neměla nic společného s normálními potravinami. Připadalo mi, že je možná vyrábějí z úplně jiných surovin, třeba z papíru nebo polystyrenu, ale bylo mi to jedno - hlavně když po nich zhubnu.

("Matčina osobní asistentka [jméno odstraněno] ji v létě 1990 vydírala. Nahrála si telefonický rozhovor, ve kterém matka prohodila, že baptistovská jídla ´chutají jako kus hovna´ a že by je ´nejedla ani za nic´." - Dobrodružství v říši diet, kapitola 2: "Ne každý je věřící", str. 141)

Pravděpodobně ty knihy bohužel neexistují, i když se vsadím, že na tohle téma vyšla spousta knih. Pokud o nějaké takové víte, klidně mi ji přihrajte do komentářů, ráda si přečtu něco podobného.

Přijde mi smutné, že i když vážím 50 kilo, tak jsem se s Blumou dokázala velmi dobře ztotožnit. BMI mám někde na hraně podvýživy a stejně jsem už tolikrát slyšela, že bych měla zhubnout. Hlavně proto si myslím, že by si tuhle knihu měli přečíst naprosto všichni. Vím, že k tomu většinu nedonutím, ale pokud si to přečte jen jeden člověk, kterému to změní pohled na všeobecnou představu ženské krásy, tak svou misi považuju za úspěšnou. Zároveň je to velmi zdravá kniha pro vaši psychiku, takže i když žádný pohled na nic měnit nepotřebujete, přinejmenším vám to pomůže pochopit, že nejste špatní vy, ale společnost. 

Se chlubím, autorka mi odpověděla na tweet. 

Citace: WALKER, Sarai. Alice v říši divů: a před zrcadlem. vyd. druhé, v elektronické verzi první. Ostrava: DOMINO, 2014. ISBN 978-80-7498-032-9.

Stephen King - O psaní

Já to říkala, že pauzu v trilogii Města vyplním Kingem.

Pink for King *infantilní chechot*

Měla bych něco říct na úvod, ale jelikož jsem největší milovník Kinga pod sluncem, tak by to bylo krajně neobjektivní. Co k tomu dodat. Snad že je mým životním cílem přečíst všechny jeho knihy, takže bych k těmhle memoárům stejně jednou došla? Nebo že to bylo to nejlepší, co jsem o kreativním psaní četla? Ale no tak, vy víte, že to stejně nechcete poslouchat.

Kniha v podstatě nemá žádný děj. Je rozdělena na dvě části, ale já z toho zase udělám části tři - historky z dětství, jak Štefa ke psaní přišel a rady ptáka Loskutáka.

Historky z dětství jsou bomba. Z velké části to jsou hodně krátké příběhy, na půl stránky, maximálně na jednu a půl. Smála jsem se jako idiot a skoro každou jsem chtěla převyprávět rodince, ale z mojí pusy už to nemělo tu jiskru, takže jsem si všechno začala syslit pro sebe. Fascinuje mě, s jakým humorem dokáže mluvit o všech možných zážitcích, i těch negativních. Přesně takhle bych chtěla vnímat svůj život - jako jednu velkou komedii.

Jak Štefa ke psaní přišel už je trochu vážnější, ale pořád se to snaží ladit do takového ironického tónu. Popisuje svoje pisatelské začátky, které nikdy nejsou lehké, až po první velké úspěchy. Je zajímavé sledovat, jak se taková kariéra může vyvíjet, obzvlášť plánujete-li vydat se stejnou cestou. Myslím, že tuhle část - možná celou knihu - psal King hlavně proto, aby ostatní nemuseli dělat stejné chyby, když už je někdo udělal. Hlavně se soustředí na ten přechod mezi civilním zaměstnání a skokem do neznáma, kde se buď chytnete jako autor z povolání, nebo nikdy nepřestanete padat.

Poslední část se čte trochu ztěžka, protože se v ní King snaží nastínit aspoň nějaký náznak lekce gramatiky a slohu. Po veselých historkách je to dopad na beton, ale musím uznat, že zábavnější to snad ani být nemůže. Přece jenom, je to jazykověda. Nevím, jak jinak bych to ještě vylepšila, trochu nuda to bude vždycky. Vybral to nejpodstatnější a ukázal, jak se to fakt nedělá. Na to, jak se to dělá, si pak každý musí přijít sám. Jinak by všichni psali stejně, žejo.
Celou dobu jsem měla pocit, že ke mě promlouvá hodný strýček, který mi chce opravdu poradit, místo aby se povyšoval, že on je ten velký úspěšný autor, zatímco já jsem nic. Myslím, že si sám uvědomuje, jak velkou roli v jeho kariéře sehrálo štěstí a tvrdá práce, než talent. Což ostatně dokazují tisíce zamítavých dopisů, které mu za život přišly.
Taky se tam objeví pár tipů a triků na produktivnější tvorbu, ale s mnoha věcmi jsem tam nesouhlasila. Kde by měl člověk psát a za jakých podmínek je asi příliš subjektivní, než aby mi v tom někdo radil, ale pokud nemůžete to své plodné prostředí najít, Štefa vám pomůže.

Na konci je krátká část, spíše epilog, o nepříjemnosti, která se Kingovi stala v průběhu psaní O psaní. Nebudu vás napínat, srazil ho náklaďák. Tohle je asi spíš pro ty, kteří o kariéře spisovatele opravdu uvažují, protože se dostává do hlubších úvah o tom, proč se po tomhle ke psaní vrátil, i když mu to působilo velké bolesti. Je to zajímavý příběh sám o sobě, ale z celého konceptu knihy trochu vystupuje, takže jsem se rozhodla vnímat jen to poselství.

Ani nevím, proč se k téhle knize dostávám až teď. Možná jsem se bála, že zjistím, že všechno dělám špatně, nebo že na psaní nemám dost talentu a odhodlání. Možná jsem dala na špatnou zkušenost se všemi ostatními příručkami o psaní, které vám neřeknou vlastně vůbec nic. No, asi bych měla méně odsuzovat a více číst.
Každopádně, mám u téhle knihy velmi smíšené pocity - respektive, nemám z ní žádné pocity! Nechápu, jak se to stalo, ale opravdu na ni nemám žádný vyhraněný názor. Byly tam věci, u kterých jsem nadšeně přikyvovala, a taky některé, u kterých jsem si nebyla jistá, jestli s nimi úplně souhlasím. Četlo se to skvěle, ale co se mi od Kinga nečte skvěle? Nechci zastírat, že jsem z toho pochytila více než příliš užitečných rad, a co už jsem znala, u toho jsem si aspoň potvrdila, že to dělám správně. Asi to celé spíš beru jako vytištěnou besedu s oblíbeným autorem, než klasickou knihu. Ale Štefík stejně dostane pět hvězdiček na GoodReads.

Darren Shan - Procesí mrtvých

Budu trpět, ale náramně si to užiju.

K Darrenovi jsem se dostala asi v 10, kdy jsem v knihovně narazila na Madame Oktu. Tehdy se totiž ještě psaly docela slušné knížky o upírech, takže jsem si regulérně půjčovala všechno, co o nich v knihovně bylo, a nemusela jsem se bát, že narazím na nějaké ufoporno. Ságu o Darrenu Shanovi (hlavní postava se jmenuje stejně jako autor, btw) jsem dočetla snad až ve 14, protože rychleji se to u nás nevydávalo, a pak nastala dlouhá pauza vyplněná Kingem. Vrátila jsem se k němu až letos, kdy jsem si pořídila první díl ságy Město, a to Procesí mrtvých.

Město, které v knize není blíže pojmenované, je špínou prolezlá žumpa plná korupce, gangsterů a prostitutek (pro mě za mě mu klidně můžeme říkat Ostrava). Celou tu machinerii řídí Kardinál, kterého se všichni bojí už a priori. Kapak Raimi sem přijíždí za svým gangsterkým strýčkem, který si ho vybral jako svého nástupce. Kapak má ale vyšší ambice a začne pracovat pro Kardinála, který pro něj má z neznámých důvodů slabost. Kardinálovo impérium však skrývá příliš tajemství a Kapak se rozhodne sejít z cesty prosperujícího pěšáka se zářnou budoucností, aby jim přišel na kloub, ať už se jedná o záhadnou zelenou mlhu, slepé mnichy, mizející lidi, na které si nikdo nepamatuje, nebo svou vlastní minulosti, o které nemá žádné záznamy ani vzpomínky.

Celý příběh by se dal rozdělit na tři části - Kapak ve službách strýčka, Kapak ve službách Kardinála a Kapak na vlastní pěst. Zní to jako německý kriminální seriál, ale v příběhu to tak vážně je.

První část, tedy od Kapakova příjezdu do města a celou dobu se strýčkem, je hrozná, příšerná, spisovatelské fuj. Měla jsem chuť knížku v téhle fázi odložit, ale nechtěla jsem to s Darrenem ještě vzdávat. Tahle část je napsaná zejména provařeným gangsterským slovníkem, který pochytí snad každý, kdo aspoň jednou viděl Kmotra. Na to, že by se měl Kapak přímo účastnit celého soukolí gangsterského podsvětí, toho ví žalostně málo a nepřináší vůbec žádný zajímavý pohled na práci mafiána. O jazykově-logických chybách vůbec nemluvím. Pro příklad:

"O její minulosti kolovaly jen fámy, z nichž některé se postupem času staly legendami. Prý to bývala otrokyně sultána a do města přišla poté, co ho zabila, nebo naopak poté, co mu zachránila život a on jí daroval svobodu. Jiní zas tvrdili, že to je Kardinálova matka. Polepšená prostitutka. Vyděděná princezna. Člověk si klidně mohl hodit kostkou, aby si vybral, čemu uvěřit."

Proboha, proč by si měl házet kostkou? Abyste se rozhodli, jestli něčemu věřit nebo ne (chápej, ano-ne), potřebujete binární systém. Chápala bych, kdyby tam byla mince, tou by si hodit mohl, ale kostka?

"Byla Leonora Kardinálova matka? 
*chrrrr cvak cvak cvak* 
Tři. Aha, teď to dává větší smysl!"

A takových prasáren je tam plno. Třeba když na obchodní schůzky do opuštěných skladišť jezdí v limuzínách. Kriste, jsou to riskantní obchody s nebezpečnými lidmi, proč by někdo jezdil pomalou, neobratnou limuzínou, když se ten obchod může kdykoliv pokazit a oni budou potřebovat rychle naskákat do auta a zdrhnout? Limuzína by se jim při takovém Rychle a zběsile zlomila v první ostré zatáčce.
Snažím se doufat, že je to jen špatný překlad, protože by mi trhalo srdce, kdyby takovou blbost napsal můj milovaný Darren. Na druhou stranu, tuhle knihu začínal psát hodně mladý a trvalo mu 13 let, než ji dokončil, takže je velmi možné, že tahle první část je služebně nejstarší, a tím pádem i jazykově nejhorší.

Druhá část. tedy nastoupení do Kardinálových služeb, je trochu lepší. I když tam je pořád plno blbostí a nelogičností, už se to dá číst. Jakmile začal mluvit Kardinál při jeho prvním setkání s Kapakem, bylo mi jasné, že to nejhorší je za mnou. Už jsem v tom poznávala Darrenův styl, už jsem se cítila doma. Tahle část však pořád není to pravé ořechové a ještě stále jsem měla tendence knihu odložit. Nemohla jsem se do ní začíst, některé kapitoly jsou fakt o ničem, ale po zkušenostech s první částí byl můj mozek asi jednoduše vděčný za něco inteligentnějšího ke čtení. Kdyby tomu ta první část nepředcházela, asi bych tu druhou sepsula mnohem více, ale takhle je to takový ucházející průměr, který neurazí, ani nenadchne.

Třetí část, tedy řešení všech záhad Města, je prostě boží. Kdyby mi ji někdo dal přečíst, aniž by mi řekl, od koho to je, tak s jistotou zakřičím "Darren Shan, dámy a pánové!". Od téhle části jsem se opravdu nemohla odtrhnout. Veškeré záhady zapadaly jedna do druhé, tak jak to Darren umí. Vždycky říkám, že Brown a King jsou mistři storytellingu a Darren Shan je absolutní mistr storybuildingu. Ve vyprávění trochu pokulhává, ale ty jeho zápletky a twistpointy jsou naprosto svižné, hladké, a přesto šokující. Nepůsobí nepřirozeně a rušivě, prostě se stanou a čtenář to přijme všemi deseti, i když mu z toho praská mozek. Nakonec nevíte, čí jste, ale skvěle si to užíváte.

Žánrově by kniha měla být pro dospělé. Já bych ale vůbec neváhala a degradovala ji na young adult. Rozhodně bych ji nedala přečíst mému otci, ale svému mladšímu bratrovi klidně. Kdyby se vyškrtly ty erotické scény, které tomu asi měly dodávat ten dospělý ráz, tak by to mohlo jít až do kategorie teenage. Jinak opravdu nevím, čím by se Procesí mělo řadit do dospělé knihovny. Je to trochu temnější, než teenage Sága Darrena Shana, ale na dospělou kategorii to prostě nemá. Ať to pěkně zůstane v YA, kde to bude schopné čelit konkurenci, než aby se to za každou cenu cpalo do dospělých, kde to konkurence semele na masokostní moučku.

Těsně před koncem jsem si říkala, že hned zítra poletím do knihkupectví pro další díl. Pak jsem však zjistila, že druhý díl stojí 350, i když první stál 150, a docela mě to přešlo. :D Navíc, díly trilogie na sebe nenavazují, takže si teď klidně můžu dát pauzu (kterou nejspíš zase proložím nějakým tím Kingem) a pro druhý díl si zajdu, až moje peněženka nebude skučet ještě z Vánoc. Každopádně bych trilogii chtěla sjet ještě tento rok, už kvůli reading challenge, takže se určitě můžete těšit i na Horizont pekla a Město hadů.

Citace: SHAN, Darren. Procesí mrtvých. 1. vyd. Praha: Plus, 2011. ISBN 978-80-259-0061-1.

Filip Doušek - Hejno bez ptáků

Jestli uslyším jedinou pubertální narážku na ptáky, rozsadím vás.

Kolem Hejna se před třemi lety v Českých luzích a hájích strhl podobný poprask, jako u Šifry mistra Leonarda. To mě, popravdě řečeno, docela odradilo, protože v mých očích všechno, co potřebuje takovou reklamu, ji na konec potřebuje z pádného důvodu. Navíc, plno těch marketingových taháků bylo značně provařených - zlatý řez, záhada napříč vědeckými, náboženskými a uměleckými spektry, příhodné vydání těsně před 21. prosincem 2012.V té době mi byla nesympatická i osoba autora. Jsem předsudkové prasátko, ale ekonom píšící knihu o filozofii mi přišel stejně arogantní, jako naši učitelé matematiky a přírodních věd na střední, kteří neustále ponižovali společenské vědy, protože to nebyly "opravdové vědy". Prostě to skončilo tím, že jsem se o Hejno přestala zajímat a odmítla to číst.
Hejnu nepřidává ani anotace na všech možných stránkách, která jeho děj popisuje dost kýčovitě. Někde jsem četla, že snad autor ani nechtěl moc z děje prozrazovat, ale mě to určitě přispělo k zavržení a následnému nezájmu.

Je to vlastně milostný příběh o matematikovi Adamovi (jak biblické) a jeho umělecké přítelkyni Nině, na kterou naprosto kašle, a ona s ním zůstává z naprosto nepochopitelných důvodů (snad z lenosti, co já vím). Veškerý svůj čas tráví tvorbou jakéhosi Faustomatu, který má vyřešit podstatu veškerého bytí a shrnout celý vesmír do jedné matematické rovnice (jak skromné). Nina je cestovatelské střevo a chce odjet do Japonska, Adam začne dostávat podivné obrazy z minulosti, na kterých je on, ale 200 let starý. Už to vypadá, že se toho smyslu světa nedočkáme, ale nebojte, ještě je tady Adamův deník.

Řeší se tam taky nějaké vztahy, nějaká ta nevěra, záhada s klaunem a pár profesorů pitomců, ale kromě dramatu s babičkou a výletu po Praze je tohle vlastně ohledně příběhu (s malým p) všechno, pokud bych nechtěla vyzradit nějakou pointu.

Doufám, že se autor neshlíží v Adamovi, protože tahle postava mi přišla krajně arogantní. Tvrdí o sobě, že má Aspergera, což o sobě tvrdí snad všichni chlapi v technických a přírodovědných oborech, protože je to jedna z těch přitažlivých mentálních poruch (stejně jako o sobě roztažnožky tvrdí, že jsou nymfomanky, protože si myslí, že tím budou víc sexy). A mimochodem, "Nechal jsem se otestovat" je snad nejvíc znásilňovaná věta ve všech frenčízech o sociopatických géniích, kterých je v poslední době až příliš a není nutno vytvářet další. Drama kolem svojí babičky řeší tak pozérsky, že hůř napsanou scénu jsem naposledy četla snad v dívčích románech. Víte, ne vždycky je chovat se jako debil symptomem, že máte Aspergerův syndrom. Někdy jste prostě jenom povýšený kokot, tečka. Žádná diagnóza, prostě charakter. Nejraději jsem ho snad měla ve filozofických částech, kde to nebylo ani tak o něm, jako o jiných filozofech. A scéna s vanou v kostele, která měla být romantickým vyvrcholením jeho vztahu s Ninou, by nepřesvědčila žádnou holku na světě. Ever. Spíš bych v té chvíli měla strach, že mě chce rituálně znásilnit a obětovat Satanovi.

Markýz, jeho donchuanský kamarád, se svým typickým komplexem "holky beru jako zářezy na pažbě, ale ve skrytu duše jsem romantik", je dokonce méně otravný, než hlavní postava. Možná proto, že je v příběhu jen v malých dávkách. Ne, že by neměl žádné blbé kecy, ale aspoň mě nedráždí jako červená býka. Nejdřív jsem ho měla za pěknou děvku, kvůli tomu, co udělal s Ninou, ale po přečtení Příběhu (s velkým P) to vlastně bylo pro všechny zúčastněné to nejlepší, co mohl udělat, protože Adam je trotl.

Nina tam je snad jediná příčetná postava. Studuje umění a sama ho tvoří, a přesto to není bohémska umělkyně, která si myslí, že si může dělat co chce, protože umění je punk, anarchismus a destrukce konzumní společnosti. Díkybohu, že se autor vyhnul tomuto klišé. Naopak zní jako rozumná holka, která je spíše nešťastná než rozmazlená. Chová se racionálně, někdy se nechá unést emocemi, ale nehysterčí. Vlastně je to od autora velmi hezké a feministické, že z jediné hlavní ženské postavy neudělal ani jednou hysterickou mrchu, za což mu děkuji.

Dílo je fyzicky rozděleno na dvě části - Příběh a Kniha. Příběh je tlustší bílá kniha, která by měla obsahovat tu omáčku ke všem těm filozofickým myšlenkám. Kniha je tenčí černá kniha, která by měla obsahovat ty hluboké myšlenky, jelikož ji píše přímo Adam jako svůj deník. Autor tvrdí, že je jen na čtenáři, kterou začne číst první, a prý to o něm má taky něco vypovídat, ale já jsem toho názoru, že Příběh je chronologicky první. Já jsem osobně začala Knihou a 90% věcí jsem chápala bez spojitostí z Příběhu, ale stejně mi to přišlo spíš jako druhý díl.
Přestože si to autor takhle pěkně rozdělil na pohádku a myšlenky, sám se neudržel vlastního formátu. Příběh má příliš filozofických částí, které klidně mohly být v Knize, a Kniha má příliš příběhových částí, které klidně mohly být v Příběhu. Nakonec tak Kniha vypadá jako odfláknuté pokračování. Musím se ale přiznat, že když jsem první četla Knihu, přišla mi superbombaultra, a až po přečtení Příběhu se mi názor na ni takhle zkazil.

Teď přijde ta část, kde spolknu všechnu svou pýchu a řeknu tohle - přes všechny nedostatky charakterové roviny se mi dílo neskonale líbilo. Víc, než bych si chtěla přiznat. Užila jsem si ho a nepřidám si ho na seznam oblíbených knih, nýbrž na seznam guilty pleasure. Přestože je to autorova juvenilie a nemá ani vystudovanou žádnou literaturu nebo žurnalistiku, jeho spisovatelský styl je přesně můj šálek kávy - svižný, zábavný, drží čtenářovu pozornost, zajímavý jazykem i obsahem. Dokonce ani nejde poznat, že to psal 12 let. Aspoň jsem si žádné logické nesrovnalosti nevšimla, a to vím, jak je těžké zorientovat se ve vlastním příběhu, na který jste pár dní nesáhli.

Čemu se ode mě dostane největšího respektu je hloubka informací a jejich integrace do příběhu. Mám ráda, když se při čtivém materiálu něco i přiučím. Je to takový Brownovský styl, jen s velmi střízlivou akcí. Kniha nutí k přemýšlení, což pro mě osobně vyvažuje všechna negativa.

Nakonec je to knížka, kterou bych chtěla, aby si přečetli všichni, protože se mi zdá, že v našich končinách je filozofie sprosté slovo. Bylo by pěkné, kdyby lidi zase jednou vytáhli hlavy ze svých zadků, a nahlédli, co to vlastně ta filozofie je, než začnou vřískat, jak je to zbytečný obor. Úplně nejšťastnější bych byla, kdyby je kniha donutila i trochu přemýšlet, ale to už možná chci moc. A Adama přežijete, pokud nemáte stejný komplex ze střední, jako já.

Základní pilíře Adamovy filozofie:

Pravda je omyl.

Věrnost je lenost. 

Smrt je porod. 

Množina je více, než součet jednotlivých prvků. 

Nedočteno: Prosinec

Před dvěma lety mě zaujal jeden článek na Martinus.sk o tom, jakým způsobem autorka dokáže i při svém nabitém denním režimu přečíst strašně moc knih. Hned první bod byl to, že nedočítá knihy, které ji nezaujmou, a pod to se musím podepsat! Moc mě potěšilo, že to dělá i někdo jiný, protože já jsem se za to vždycky hrozně styděla (a taky mi těch knížek bylo docela líto, chudinky nedočtené). Mám s tím problém pokaždé, když dočtu jednu knihu a rozhoduju se, co začít číst jako další. Někdy rozečtu a odložím i pět knih, než najdu nějakou, která je hodna mé pozornosti a mého času. Každý měsíc bych vám tedy chtěla ukázat, co všechno jsem načla a nedočetla, protože mě to prostě nezaujalo natolik, abych se do toho pustila.

Patrick Ryan - Jak jsem vyhrál válku
Počet přečtených stran: 6%

Neříkám, že byla úplně špatná, ale spíš ve špatný čas na špatném místě. Až budu mít tu pravou náladu, tak si ji znovu vezmu do ruky, ale momentálně mě vůbec nechytla. Ani mi nepřišla moc vtipná (na to, jak mi ji popisoval otec, který z ní byl nadšený), ale taky je pravda, že jsem se nedostala dál než za první dvě kapitoly. Určitě se k ní někdy vrátím, ale kdo ví kdy.

Zdroj: bux.cz

Gillian Flynn - Zmizelá
Počet přečtených stran: 32

Možná jsem čekala trochu víc od mezinárodního bestselleru. Nebo jsem prostě rozmazlená Kingovými psychopaty, že mi tohle nepřišlo zas tak dobré. Manželovy části mi přišly k uzoufání nevýrazné, ničím mě nezaujaly, a manželčiny části mě neuvěřitelně vytáčely. Bylo to hloupé, hloupě napsané, a i když jsem viděla film a vím, jakou roli to v příběhu má, tak se mi to nečetlo o nic líp. Měla jsem z toho stejné pocity, jako z Anny Kareniny - ženská postava tak nepříjemná, že ji odmítám podporovat čtením jejího příběhu.

Zdroj: bux.cz

William Shakespear - Hamlet
Počet přečtených stran: tak maximálně 2 (jo, jsem slaboch)

Shakespeara prostě preferuju v divadelní formě. Každý odstavec jsem si musela číst dvakrát, třikrát, abych ho pochopila, což mě po chvíli začalo unavovat a nudit. Jsem barbar, ale tohle fakt nešlo, radši si pustím nějakou BBC inscenaci s Cumberbatchem nebo Hiddlestonem.

Zdroj: twitter.com/CC_Sherlocked