Nesnáším, když moje červené spolu neladí.
Musím se však přiznat, že ačkoliv jsem si název přečetla dobře (jako jedna z mála), jméno autora jsem tak nějak předsudkově brala jako mužské. Bohudík (i když to nesnáším) jsem se dostala k e-booku, v jehož názvu bylo jméno autora přechýlené na Harper Leeová. Surprise. Asi je ve mě málo feministky, když mě překvapilo, že knihu oceněnou Pulitzerovou cenou napsala ženská. Na mou obranu, kniha vyšla roku 1960, což trochu nahrává mé domněnce. Ale co už, předsudků tady ještě budeme mít dost.
Asi všichni už slyšeli, že to má být novela bojující proti rasismu, ale jaký je ten příběh doopravdy? Harper Lee vypráví velmi silný příběh ze svého dětství. Představuje nám svého otce, kterému v knize říká Atticus Finch, a já jí za to jsem nesmírně vděčná, protože je to úžasná postava, která mě naprosto chytila za srdce. Píše o jeho neuvěřitelné statečnosti a smyslu pro spravedlnost, když se jako právník ve 30. letech rozhodne obhajovat před soudem černocha. Možná to nevíte, ale Amerika nemá černochy zrovna ráda (i když to byli oni, kdo si je tam přivezl, a kromě indiánů jsou všichni Američané stejní přistěhovalci jako oni, ale dělejme, že nic).
Slyšela jsem, že hodně právníků začalo chtít být právníky právě po tom, co četli nebo viděli tenhle příběh, a vůbec se jim nedivím. Soudní proces sice zabírá docela malou část knihy a ani ho nevidíme celý, jelikož je to popisováno z pohledu malé Čipery a ta se rozhodne v půlce odejít, ale nemyslím si, že jsem někdy četla lepší soudní scénu. Lhář lhář hadra.
Zbytek knížky je velmi rozkošná dětská hra, kvůli které zavzpomínáte i na své vlastní dětství. Přiznám se, že před 5 lety by mě to asi nebavilo číst a nemohla bych se dočkat, až se dostanu k soudu a střílení černochů (ano, trochu spoiler, ale černoch umře, co jste čekali), ale teď jsem si to náramně užívala. Opět jsme u těch předsudků, ale opravdu nikdy bych si nepředstavovala, že zrovna v takovém příběhu bude tolik akce.
Mám pocit, že jsem si Ptáčka vybrala ke čtení v pravý čas a dobu. Všichni, kdo to četli, a vidí současné hrůzy ve Fergusonu, si musí říct "kriste, copak se nic nezměnilo?". Nezměnilo. Zákony možná, lidi ne. Malomětstké předsudky nejsou maloměstské, ale celosvětové. A věřte, že i když jsme jako Češi více méně "bílí", tak bychom se v zahraničí setkávali se stejnými předsudky, protože jsme z východu a Česko zní jako Čečensko a prostě znáte to.
Jako zabít ptáčka je asi nejkrásnější kniha, jakou jsem kdy četla (když opomeneme Kingovo Tělo, pardon mistře za rouhání). Dětská nevinnost se střetává s nepochopitelnou lidskou krutostí a odsuzuje ji do konce svého života. Co nám to říká? Že bychom měli ještě chvíli zůstat dětmi a podívat se na věci jejich očima, bez naučené nenávisti, prostě humánně. Dítě nebude nenávidět člověka, dokud mu neublíží, a tak bychom to měli dělat taky. A když už nám někdo ublíží, odpouštět, protože nenávist není trest pro toho druhého, nenávist je trest pro nás.
Žádné komentáře:
Okomentovat