Na tuhle knížku jsem přišla tím způsobem, že jsme si z ní četli úryvek v hodině češtiny. Tak strašně to nedávalo smysl, až jsem si řekla, že to prostě musím přečíst. Paradoxně (a taky tak trochu nepochopitelně), tam zrovna ten úryvek není, ale vzhledem k povaze knihy bych řekla, že se mění pokaždé, když ji někdo čte, jako mimikry. Vsadím se, že to je součást záměru, abyste se při jejím čtení cítili stejně zfetovaní, jako autor.
Chtěla bych vám něco říct o příběhu, ale jsem toho názoru, že tam žádný není. Někteří ho tam vidí, já bych si to musela přečíst ještě pětkrát, abych tam nějaký viděla. Bude to spíš o detektivní práci, než o uměleckém požitku ze story-tellingu. Každopádně, já v tom nevidím nic moc, než útržky různých příběhů, které pouze začnou, ale nikdo je už nedokončí, a jakýkoliv dej se ztrácí popisech všeho a všech kolem.
Ovšem ty popisy. Nikde jinde jsem neviděla tak bohatý (a silně naturalistický) slovník, jako v Nahém obědu. Burroughs používá naprosto kuriózních spojení, až se místy budete smát, a to na tom není nic směšného. Pokud jste četli Ginsbergovo Kvílení, tak vám to určitě připomene jeho první část, akorát roztahanou na 274 stránky. Čím to asi bude? Že by oba byli beatníci?
Vůbec netuším, jakým způsobem jsem se dostala od začátku ke konci. Nějak jsem se prokousala všema zvratkama, prdelema a napíchnutýma žílama. A strašně mě to bavilo. Jestli si ji přečtu znovu? No tak to určitě. A pokud ne jako knížku, tak rozhodně jako slovník.
Žádné komentáře:
Okomentovat