Kolem Hejna se před třemi lety v Českých luzích a hájích strhl podobný poprask, jako u Šifry mistra Leonarda. To mě, popravdě řečeno, docela odradilo, protože v mých očích všechno, co potřebuje takovou reklamu, ji na konec potřebuje z pádného důvodu. Navíc, plno těch marketingových taháků bylo značně provařených - zlatý řez, záhada napříč vědeckými, náboženskými a uměleckými spektry, příhodné vydání těsně před 21. prosincem 2012.V té době mi byla nesympatická i osoba autora. Jsem předsudkové prasátko, ale ekonom píšící knihu o filozofii mi přišel stejně arogantní, jako naši učitelé matematiky a přírodních věd na střední, kteří neustále ponižovali společenské vědy, protože to nebyly "opravdové vědy". Prostě to skončilo tím, že jsem se o Hejno přestala zajímat a odmítla to číst.
Hejnu nepřidává ani anotace na všech možných stránkách, která jeho děj popisuje dost kýčovitě. Někde jsem četla, že snad autor ani nechtěl moc z děje prozrazovat, ale mě to určitě přispělo k zavržení a následnému nezájmu.
Je to vlastně milostný příběh o matematikovi Adamovi (jak biblické) a jeho umělecké přítelkyni Nině, na kterou naprosto kašle, a ona s ním zůstává z naprosto nepochopitelných důvodů (snad z lenosti, co já vím). Veškerý svůj čas tráví tvorbou jakéhosi Faustomatu, který má vyřešit podstatu veškerého bytí a shrnout celý vesmír do jedné matematické rovnice (jak skromné). Nina je cestovatelské střevo a chce odjet do Japonska, Adam začne dostávat podivné obrazy z minulosti, na kterých je on, ale 200 let starý. Už to vypadá, že se toho smyslu světa nedočkáme, ale nebojte, ještě je tady Adamův deník.
Řeší se tam taky nějaké vztahy, nějaká ta nevěra, záhada s klaunem a pár profesorů pitomců, ale kromě dramatu s babičkou a výletu po Praze je tohle vlastně ohledně příběhu (s malým p) všechno, pokud bych nechtěla vyzradit nějakou pointu.
Doufám, že se autor neshlíží v Adamovi, protože tahle postava mi přišla krajně arogantní. Tvrdí o sobě, že má Aspergera, což o sobě tvrdí snad všichni chlapi v technických a přírodovědných oborech, protože je to jedna z těch přitažlivých mentálních poruch (stejně jako o sobě roztažnožky tvrdí, že jsou nymfomanky, protože si myslí, že tím budou víc sexy). A mimochodem, "Nechal jsem se otestovat" je snad nejvíc znásilňovaná věta ve všech frenčízech o sociopatických géniích, kterých je v poslední době až příliš a není nutno vytvářet další. Drama kolem svojí babičky řeší tak pozérsky, že hůř napsanou scénu jsem naposledy četla snad v dívčích románech. Víte, ne vždycky je chovat se jako debil symptomem, že máte Aspergerův syndrom. Někdy jste prostě jenom povýšený kokot, tečka. Žádná diagnóza, prostě charakter. Nejraději jsem ho snad měla ve filozofických částech, kde to nebylo ani tak o něm, jako o jiných filozofech. A scéna s vanou v kostele, která měla být romantickým vyvrcholením jeho vztahu s Ninou, by nepřesvědčila žádnou holku na světě. Ever. Spíš bych v té chvíli měla strach, že mě chce rituálně znásilnit a obětovat Satanovi.
Markýz, jeho donchuanský kamarád, se svým typickým komplexem "holky beru jako zářezy na pažbě, ale ve skrytu duše jsem romantik", je dokonce méně otravný, než hlavní postava. Možná proto, že je v příběhu jen v malých dávkách. Ne, že by neměl žádné blbé kecy, ale aspoň mě nedráždí jako červená býka. Nejdřív jsem ho měla za pěknou děvku, kvůli tomu, co udělal s Ninou, ale po přečtení Příběhu (s velkým P) to vlastně bylo pro všechny zúčastněné to nejlepší, co mohl udělat, protože Adam je trotl.
Nina tam je snad jediná příčetná postava. Studuje umění a sama ho tvoří, a přesto to není bohémska umělkyně, která si myslí, že si může dělat co chce, protože umění je punk, anarchismus a destrukce konzumní společnosti. Díkybohu, že se autor vyhnul tomuto klišé. Naopak zní jako rozumná holka, která je spíše nešťastná než rozmazlená. Chová se racionálně, někdy se nechá unést emocemi, ale nehysterčí. Vlastně je to od autora velmi hezké a feministické, že z jediné hlavní ženské postavy neudělal ani jednou hysterickou mrchu, za což mu děkuji.
Dílo je fyzicky rozděleno na dvě části - Příběh a Kniha. Příběh je tlustší bílá kniha, která by měla obsahovat tu omáčku ke všem těm filozofickým myšlenkám. Kniha je tenčí černá kniha, která by měla obsahovat ty hluboké myšlenky, jelikož ji píše přímo Adam jako svůj deník. Autor tvrdí, že je jen na čtenáři, kterou začne číst první, a prý to o něm má taky něco vypovídat, ale já jsem toho názoru, že Příběh je chronologicky první. Já jsem osobně začala Knihou a 90% věcí jsem chápala bez spojitostí z Příběhu, ale stejně mi to přišlo spíš jako druhý díl.
Přestože si to autor takhle pěkně rozdělil na pohádku a myšlenky, sám se neudržel vlastního formátu. Příběh má příliš filozofických částí, které klidně mohly být v Knize, a Kniha má příliš příběhových částí, které klidně mohly být v Příběhu. Nakonec tak Kniha vypadá jako odfláknuté pokračování. Musím se ale přiznat, že když jsem první četla Knihu, přišla mi superbombaultra, a až po přečtení Příběhu se mi názor na ni takhle zkazil.
Teď přijde ta část, kde spolknu všechnu svou pýchu a řeknu tohle - přes všechny nedostatky charakterové roviny se mi dílo neskonale líbilo. Víc, než bych si chtěla přiznat. Užila jsem si ho a nepřidám si ho na seznam oblíbených knih, nýbrž na seznam guilty pleasure. Přestože je to autorova juvenilie a nemá ani vystudovanou žádnou literaturu nebo žurnalistiku, jeho spisovatelský styl je přesně můj šálek kávy - svižný, zábavný, drží čtenářovu pozornost, zajímavý jazykem i obsahem. Dokonce ani nejde poznat, že to psal 12 let. Aspoň jsem si žádné logické nesrovnalosti nevšimla, a to vím, jak je těžké zorientovat se ve vlastním příběhu, na který jste pár dní nesáhli.
Čemu se ode mě dostane největšího respektu je hloubka informací a jejich integrace do příběhu. Mám ráda, když se při čtivém materiálu něco i přiučím. Je to takový Brownovský styl, jen s velmi střízlivou akcí. Kniha nutí k přemýšlení, což pro mě osobně vyvažuje všechna negativa.
Nakonec je to knížka, kterou bych chtěla, aby si přečetli všichni, protože se mi zdá, že v našich končinách je filozofie sprosté slovo. Bylo by pěkné, kdyby lidi zase jednou vytáhli hlavy ze svých zadků, a nahlédli, co to vlastně ta filozofie je, než začnou vřískat, jak je to zbytečný obor. Úplně nejšťastnější bych byla, kdyby je kniha donutila i trochu přemýšlet, ale to už možná chci moc. A Adama přežijete, pokud nemáte stejný komplex ze střední, jako já.
Základní pilíře Adamovy filozofie:
Pravda je omyl.
Věrnost je lenost.
Smrt je porod.
Množina je více, než součet jednotlivých prvků.
Po prvých odstavcoch by som nečakala, že by toto mohla byť pozitívna recenzia :-D Ale je skvelá, vtipná a informatívna a na knihu ma fakt navnadila. Aj mňa trochu (trochu dosť) odradila mediálna masáž, ale teraz už sa k nej určite dostanem - keď na ňu budem mať chuť. Snáď zvládnem aj Adama, mám vo zvyku postavám nadávať, keď sa chovajú neinteligentne :) Díky za pripomenutie tohto diela.
OdpovědětVymazat