Má předsevzetí na rok 2016

Tenhle článek nemá s knihami téměř nic společného, ale co s tím naděláte, žejo.

Od určitého věku mám Nový Rok mnohem radši, než Vánoce. Úplně neumím říct přesně, kdy tenhle přelom nastal, ale určitě to nebylo v okamžiku, kdy jsem se mohla jít na Silvestra ožrat, protože já jsem víla a víly takové věci nedělají. Prostě mi to přijde takové spirituálnější, člověk zhodnocuje, co zase minulý rok posral, a dostává šanci na nový začátek. A taky je to jeden z mála dnů, kdy fakt vypnu a nic nedělám, neučím se, nepracuju, jen žeru jednohubky a chipsy a necítím se provinile, protože dieta začíná až 1. ledna a to je až za pár hodin.

Každopádně si vždycky dám pár předsevzetí. Ještě před pár lety to byl puberťácký evergreen "neotěhotním", pak to přešlo v "odmaturuju", a teď to je něco jako "nenechám se zase vyhodit ze školy". Kupodivu jsem si nikdy nedávala předsevzetí, že zhubnu a přestanu kouřit. Možná proto, že nekouřím, ale to mě neomlouvá, stejně bych se měla snažit přestat.

No tak se podívejte, co jsem si zas navymýšlela a budu se za to celý rok nesnášet:

1.) Lepší time management, nebo aspoň nějaký

Možná jste si všimli, ale moje příspěvky na blogu mají kadenci asi jako americký kulomet po lehkém dešti. Skoro žádnou, pokud do mě pořádně nepraštíte. Je to tím, že jsem si sice vymyslela jakýsi denní rámec toho, co mám během dne splnil a stihnout, ale čas mimo něj je úplný bordel. Opravdu na konci dne neumím pořádně říct, co jsem dělala mimo těch pár hodin ve škole. Pokud tedy chci udělat něco navíc, vyžaduje to usilovné přemýšlení, jak to udělat a nepřijít o svou každodenní pohodu, ve které nemusím nikam spěchat a na kterou už jsem si zvykla. Začala jsem se tím zabývat už před pár týdny a vzpomněla jsem si na nějaký dokument o ekologickém whatever, který jsem vlastně ani neviděla, ale ten chlápek tvrdil, že stačí změnit nebo nahradit své drobné každodenní návyky lepšími. Už jsem se naučila v MHD číst, místo poslouchání hudby a čumění z okna, už jsem se naučila psát články na nudných přednáškách, které nemusím aktivně poslouchat, už jsem se naučila místo Pinterestu, WeHeartIt a Tumblru otvírat produktivnější stránky, ale pořád mám pocit, že bych toho mohla stíhat víc.

2.) Naučím se vařit (aspoň jedno nové jídlo)

Cítím se fakt blbě za to, že si nechávám vyvařovat mým přítelem a sama umím tak maximálně palačinky. Feminismus stranou: pokud se někdy ocitnu závislá sama na sobě, nespasí mě to, že jsem se vyhnula typicky ženské roli, že jsem odmítla tzv. "zůstat v kuchyni, tam kde patřím", ale úplně obyčejně zdechnu hlady. Gender nemá nic společného se samostatností. A taky mě už nebaví žrát palačinky, když doma není nic jiného k jídlu.

Palačinka s marmeládou, palačinka s tvarohem, palačinka s Nutellou, palačinka se špenátem, palačinka se sýrem, ...

3.) Napíšu povídku

Kdysi jsem psala docela obstojně a dokonce mě to bavilo, ale pak se v mojí hlavě něco pokazilo a přestala jsem. Je to ovšem pouze jedna z mnoha věcí, která šla v posledních pár letech mojeho života do kytek, a nejhorší na tom je, že už se ani nemůžu vymlouvat na pubertu. Na to už jsem moc stará, aby má životní rozhodnutí řídily hormony. Patřím do šrotu, no a co. Ale jelikož se začínám pomalu dávat znovu dohromady, tak je tohle další věc, kterou bych chtěla obnovit. Někde vzadu v hlavě to pořád je, psát se nezapomíná. Jako ježdění na kole. Nebo to jak vás na letním táboře v druhé třídě prznil instruktor vyrábění peněženek.

4.) Naučím se německy

Sice jsem na gymplu měla osm let němčiny, ale nenechte se zmást - neumím si říct ani o rohlík. Další bod předsevzetí, kde bych zdechla hlady. Tady vidíte, že to jsou opravdu důležité změny, které musím provést v zájmu zachování vlastní existence. Čímž se dostáváme k dalšímu bodu, což je

5.) Začnu běhat

Protože viděli jste Scorch Trials? Pokud člověk neumí běhat, sežerou ho zombíci. To nemůžu riskovat.

6.) A taky začnu provozovat pěší turistiku

Ha ha. Tak jsme se zasmáli a jdeme dál.

7.) Znovu najdu svou vnitřní nirvánu

Musím podotknout, že tu už jsem jednou skoro měla, ale bohužel se pohybuju v prostředí bohatém na idioty. Jsou jako azbest ve střeše, snažíte se to vyrubat, ale stejně vás pomalu tráví. Na druhou stranu mám z tohohle roku docela slušnou karmu (za týden na táboře pro autistické děti to musí být aspoň 9000 věrnostních bodů), takže mám dobrý pocit, že by to tentokrát mohlo vyjít. A když to nevyjde s nirvánou, zkusím Sílu a bude ze mě Jedi, a Ginger s lightsaberem, to bude teprve drsné.

Co se týče Reading Challenge 2016, tak to asi těžko. Moje Reading Challenge 2015 dopadla tak bídně, že vám ji radši ani nebudu ukazovat, protože bych vás pak musela zabít. Jakože jo, na jednu stranu mě to donutilo přečíst knížky, které mám na to-read listu snad věčnost, ale na druhou stranu mě to dost svazovalo, a to jako me no gusta. Ale kdyby vás to někoho zajímalo, šernu jich sem pár, protože tohle má být blog o knížkách, tak se musím aspoň občas snažit držet se tématu.

No a to je asi tak všechno, co můžu říct o válce ve Vietnamu.
Řekla jsem to hezky, řekla jsem to všechno.
A vy si neustřelte prsty římskou svící.

Šťastnej a veselej.

Jane Austen - Pride and Prejudice

Jsem špatný bloger a měla bych se cítit špatně. To by ovšem vyžadovalo nějaké svědomí, a v tom bohužel nejsem moc dobrá, takže nic nebude.

Po několika měsících se opět hlásím do éteru (jakože do rozhlasu, ne do kapesníku napuštěného éterem, i když ten by taky bodnul, když už jsme u toho). Tofužel (vegetariánské bohužel, smiřte se s tím) jsem byla indisponována z akademických důvodů, ale začíná mi zkouškové, a tak teď budu mít plno volného času, protože budu velmi prokrastinovat. Aby toho na vás pro začátek nebylo moc, dáme si klasiku, kterou už každý četl jako povinnou četbu, takže se nic nového nedozvíte.

V malém domečku v Netherfieldu žije pět sester - po otci příčetná Elizabeth, trošku méně příčetná (ale dobrosrdečná) Jane, mladá a ovlivnitelná Kitty, po matce zahořklá Mary a úplná dylina Lydia. Do jejich města přijíždí všemi oblíbený pan Bingley se svými sestrami, které nudou neví kým, by ještě mohly pohrdat, a panem Darcym, který je od pohledu příjemný asi jako hřebík v oku. Jane a Bingley zaplanou velkou láskou, zatímco Elizabeth a Darcy zaplanou velkou averzí. Darcy ale není úplný trotl jako všichni ostatní, a všimne si, že Elizabeth možná není tak krásná, jako Jane, ale taky není tak blbá. Ovšem aby ten název knihy dával smysl, tak se tady nutně musíme dostat aspoň k jedné jeho části - předsudek. Když se celé městečko dozví, jak Darcy připravil o velké dědictví chudáčka mladého vojína Wickhama, má u Elizabeth šanci zhruba na úrovni -9000. A aby dávala smysl i ta druhá část názvu (pýcha, která má ve staré angličtině úplně jiný význam, takže bychom té knížce v dnešním době spíš říkal Hrdost a pomluvy), Darcy se nebude obtěžovat někomu něco vysvětlovat, protože haters gonna hate. Darcy out.
Pak tam je taková strašně funny scéna, kdy Elizabeth žádá o ruku její bratranec a ona ho odmítne a on se projeví jako úplné šovinistické prasátečko, které nerespektuje její názor a odmítá ji brát vážně, ale nakonec to dobře dopadne a on si vezme její kámošku. Prostě maloměšťáci.
Druhá půlka knihy je tak trochu ve stylu "ve skutečnosti nic z první části knihy není pravda", že jo. Je tam aférka s Wickhamem a Darcyho sestrou, je tam aférka s Wickhamem a Elizabethinou sestrou, nakonec všechno dobře dopadne a všichni se vezmou.

Jane Austen je stvořitelka mnoha silných hrdinek a oblíbená spisovatelka Toma Hiddlestona, kdybyste to nevěděli. Legenda říká, že když se postavíte před zrcadlo a vyslovíte Wickham třikrát za sebou, objeví se u vás v koupelně Tom Hiddlestone a omluví se za všechno, co ten chlápek v knize provedl. Nekecám. V dnešní době už ale kniha nebude mít takový revoluční efekt, protože pozice žen ve společnosti je trochu někde jinde. Ovšem pořád tam najdeme ohledy, ve kterých se naše pozice nezměnila, a to je dost smutné, protože ta knížka je 202 let stará, kristepane. Můžete to brát i jako exkurzi do minulosti, abyste si uvědomily, co všechno máte díky feminismu, až zase budete někdy říkat, že feminismus nepotřebujete.

Z edice "mluvím o něčem, o čem nic nevím, protože kdybych si o tom aspoň něco našla na internetu, tak vím, že tohle není podstata feminismu, a zároveň si neuvědomuju, že jen díky feminismu můžu říkat tenhle svůj názor nahlas". Amen.

U těch rozdílů "tehdy a teď" ještě zůstaneme. V celé knize budete stokrát číst popisy toho, co ti lidi celý den dělají. A víte, co to je? Nic. Absolutně nic. Ráno vstanou, nasnídají se a jdou na procházku. Napíšou pár dopisů o tom, jaké jsou nejnovější drby, zajdou k sousedům na čaj, uspořádají společnou večeři pro sousedy, o víkendu si zajdou na ples. To je všechno. Někde je tam naznačené, že se snad dívky učí jazyky, kresbu nebo hru na klavír, ale co budou dělat ten zbytek života, až se to naučí? Ví to někdo? Docela by mě to zajímalo.

Hlavní postavy jsou hlavními postavami z docela legračního důvodu - jako jediní se nechovají jako úplní kreténi, ale jako decentní lidské bytosti. To byl v té době asi tak velký úspěch, že o nich někdo napsal knihu. Gratulki, nejste dyliny. V průběhu čtení nejspíš několikrát chytnete rapla kvůli tomu, jak jsou všichni ostatní strašně debilní, takže dejte pozor, aby kolem vás nebyly křehké předměty. Mě osobně nejvíc stoupnul tlak při námluvách pana Collinse, který absolutně popíral kompetenci Elizabeth rozhodnout se, jestli si ho vezme nebo ne. Ne znamená ne, konec diskuze. Lady de Bourgh a Miss Bingley taky nejsou nejsympatičtější osoby pod sluncem, o pár století dřív by nejspíš v půlce příběhu musely odletět na koštěti, aby je nedostala inkvizice.

Světlo svíček je perfektní pro vánoční atmosféru, ale tragéd, když chcete fotit. 

Knížku jsem četla v originále, protože proč ne, když studuju angličtinu. Po prvních pár stránkách jsem děkovala Amazonu, že do Kindlu zabudoval offline výkladový slovník, protože angličtina té doby se podobá moderní angličtině asi jako Babišova čeština standardní češtině. Tím vás rozhodně nechci odradit od původního znění, protože vaše angličtina po přečtení Pride and Prejudice stoupne asi o tisíc levelů, ale určitě volte spíše dvojjazyčné vydání nebo si předem zkontrolujte, jestli má i vaše čtečka offline slovník.

Pokud budete mít štěstí, uslyšíte ode mě ještě do konce roku, ale moc bych na to nespoléhala, protože často kecám. Ale co můžu slíbit je článek o mojí Reading Challenge, ve kterém jsem pohořela stejně, jako ve zbytku svého života, a článek o mých předsevzetích. Anebo ne, co já vím, třeba zase kecám.