Jelikož jsem pilná čtenářka a chci si svou Reading Challenge plnit svědomitě, došla jsem k položce "book your mom loves". Bylo to těžké, byla to výzva, ale zvládla jsem to. Moje maminka totiž zásadně nečte, pokud to není učebnice, a těch mám dost svých. Už jsem to chtěla vzdát a svévolně ji přejmenovat na "book your dad loves", což by s mým knihomolským otcem bylo nebe. Jsou tady ovšem dvě výjimky, které ve svém životě udělala - Bridget Jonesová a Vejce. A upřímně, doufám, že se nikdy nedostanu do takové situace, kdy bych si chtěla dobrovolně přečíst Deník Bridget Jonesové. To už si rovnou můžu pořídit 40 koček a odevzdat svůj mozek Armádě spásy.
Když beru knížku jako nejmenší dostupné zlo, obvykle to nedopadá dobře. Netěším se na ni, jsem pesimistická, nedávám jí moc férové šance. Matka mě navíc celý život zaplavovala dojmy, jak je to neuvěřitelně vtipná kniha, což jsem po pár stránkách klasifikovala jako další lež mého dětství a strčila do jednoho šuplíku s Ježíškem a "když se budeš šklebit, zůstane ti to". Nakonec jsem ale uznala, že to asi není vina té knihy. Prostě už jsem četla lepší (třeba Dietland, to byla kvalitní komedie).
Celý děj se odehrává kdesi v divoké americké přírodě, kdoví kdy. Já jsem měla po celou dobu pocit, že jsou snad v 19. století, a jen těžko jsem svou představivost přesvědčovala, že to spíš musí být mezi První a Druhou světovou. Ono tomu totiž nic nenasvědčuje, když všichni hlavní hrdinové žijí v technikou neposkvrněné oblasti bok po boku s liškami, medvědy a slepicemi. Hlavní hrdinku do té pustiny zatáhl entuziastický manža, aniž by se jí na něco ptal, a hodí jí na krk barák bez elektřiny a jakékoliv automatizace. Jasně, chvíli je to velmi vtipné sledovat, jak se s tím Betty potýká, ale po pár desítkách stránek stěžování, každodenní rutiny a bojů s kotlem vás to přestane bavit.
Osvěžení přichází zhruba v polovině knihy a to v podání sousedů. Tedy, "sousedů", protože od sebe bydlí několik desítek kilometrů. Ti jsou ovšem výborní. Dokonale nesnášitelní, každý si v nich najde toho svého souseda z paneláku, výborní záporáci. Jsou sprostí, drzí, nefoukaní, burani i smetánka. Na tohle se už prostě dá koukat. Naopak mi přišlo velmi nepříjemné setkání s indiány, ke kterým hrdinka chová hluboký odpor a popisuje je jako špinavé, smradlavé ožraly. Co trochu sebereflexe a vzpomenout si, kdo v první řadě indiánům vecpal tu ohnivou vodu a pohlavní nemoci? No tak.
Nejtěžší však pro mě bylo číst o všech těch zvířatech, které tam zabijou a sežerou. To je ovšem můj osobní problém, takže jestli se hrdě řadíte mezi karnivorní živočichy, nemělo by vás to od knihy odrazovat. A pokud vám to vadí, tak se můžete přidat na stranu zla, k vegetariánům.
"Všechno ostatní, o co jsem se kdy starala od narození, mi přirostlo k srdci tak, že bych to byla musela odvrtat a vydloubat, ale dospěla jsem tak daleko, že mi vysloveně působilo radost pozorovat Boba, jak vráží zabijácký nůž do hrdel padesáti kohoutků a věší je, aby vykrváceli. Jediný pocit, který jsem měla, když jsme je škubali, byla hrdost, že naši kohouti mají pěkné maso a že jsou baculatí."
V knize je jedno dítě. Upozorňuji na to větou jednoduchou, protože je to snadné přehlédnout. Dostanete velmi detailní výpis, kolik se tam narodí kuřat a kolik se snese vajec, ale že se tam hlavní hrdince narodí dcera si musíte rozšifrovat z náznaků. Člověk si dokonce chvílemi dělá starosti, jestli se té holce něco nestalo, protože o ní několik kapitol ani neuslyšíte. Já nevím, ale asi bych dceři ve své autobiografii věnovala víc prostoru, než slepicím, když už je s tím tolik práce ji vytlačit a vychovat. Na druhou stranu, Betty napsala ještě jednu knihu, Co život dal a vzal. Tam si už třeba nebudete muset celou dobu klást hysterickou otázku "Kde je proboha to děcko?".
Musím se přiznat, že mě kniha strašně dlouho nudila. Až příliš dlouho. Cítíte se, jako byste sami seděli někde v lese a počítali úrodu kuřat. Už jsem ji chtěla odložit, když jsem v životě došla do jedné horší doby, kdy mi najednou tohle volné tempo nevadilo. Teď už jsem chtěla mít v životě tichý les, divokou přírodu a celý den se zabývat jen uklízením chlívku. Vejce a já se pro mě stalo únikovou zónou klidu a nudy, která pro mě najednou byla nedosažitelným luxusem. Takže pokud nevíte, kam dřív skočit, a potřebujete 30 hodin v jednom dni, Vejce vám dá všechen čas na světě.
Citace: MACDONALD, Betty. Vejce a já. Praha: Vyšehrad, 1989. str. 151. ISBN 80-7021-002-8.
