Sarai Walker - Alice v říši divů (a před zrcadlem)

Ministerstvo čar a kouzel varuje: Po této knize budete chtít ztloustnout.

K téhle knize mě táhlo něco podivného. Nějaký šestý smysl, že i když knížky pro ženy nečtu (příliš špatných zkušeností), tak tahle bude fajn. Dokonce jsem si ji koupila, místo abych si počkala, až bude v knihovně, a to je co říct při mém vyhládlém povánočním kontu. Řeknu vám, můj instinkt mě nezklamal a Dietland (originální název, který se mi líbí mnohem víc, než ten český) už vůbec ne.

I vy si ten příběh si užijete, i když zrovna nejste feministka nebo tlusťoušek. 

Bluma je nešťastná ženská v Kristových letech. Nikdy neměla chlapa, protože veškerý svůj volný čas tráví dietami a sebenenávistí. Váží 138 kilo a má za to, že právě to jí ničí život. Když se konečně objedná na podvázání žaludku a těší se, jak bude za půl roku hubená, do života se jí vetře podivný feminní spolek bojující za práva žen, který o ni má zvláštní zájem. Jedna z nich, dcera zakladatelky brutálních dietních programů, se snaží odčinit hříchy své matky, a tak si vezme Blumu do parády a naordinuje jí jako terapii život-měnící program. Zároveň se po celém světě začínají odehrávat teroristické útoky proti mužům, ke kterým se hlásí jakási Jennifer. Má Blumin spolek něco společného s těmito útoky? Půjde nakonec Bluma na podvázání žaludku? Zhubne nebo prozře? Bude někdy šťastná? Dostane se ženám po celém světě spravedlnosti?

Hned na začátek vás musím varovat, že toho feminismu je tam opravdu hodně. Nemám moc ráda, když mi někdo vnucuje nějaké přesvědčení, protože je to úplně zbytečná námaha. Kdy se naposledy z někoho stal vegetarián po tom, co jste do něj v jednom kuse hučeli "maso je vražda"? Dietland je v tomhle směru opravdu sugestivní a chvílemi se někomu může zdát až příliš nátlakový (mě ne, já šovinistům šlapu na koule). Na druhou stranu, detektivka "Kdo je Jennifer?" na pozadí je opravdu skvělá, a tak by byla škoda se tím nechat odstrašit. Já sama jsem s mnoha věcmi nesouhlasila, ale nijak zvlášť mi to nenarušovalo zážitek ze čtení. Opravdu, ani jednou jsem neměla chuť knihu odložit. 

Náruživí čtevci snad ocení různé narážky na Alenku v říši divů. Z českého názvu je tak trochu vyspoilerováno, že tam ty paralely budou. 

Zaprvé, Blumino pravé jméno je Alice (v originále se Alenka jmenuje Alice), ale nikdo jí ta neříká. Nepamatuji si, že by v knize bylo vysvětleno proč. Možná kvůli tomu kulatému tvaru, ale proč zrovna tohle ovoce, to netuším. 

Zadruhé, příběh se odehrává v podobném schématu. Od králíčka, který ji dovede k vrátkům do říše divů, přes sestup do nory a kapitoly "Vypij mě" a "Sněz mě", až po prolézání malým otvorem. Nehledě na to, že zhruba v té chvíli, kdy začíná Blumina cesta, se začínají odehrávat teroristické útoky, takže celý svět je najednou jedna velká říše divů. 

S čím jsem však nesouhlasila byla všeobecná podpora Bluminy váhy. Ano, člověk by měl vážit tolik, na kolik se cítí. Ano, dnešní ideály krásy jsou šílené. Ano, nikdy bych nikomu neřekla, ať zhubne, protože to není moje věc. Ale taky bych nikdy neřekla, že vážit 138 kilo je úplně v pořádku. A už vůbec bych nikoho nepodporovala, aby takové váhy dosahoval. Zdravotní následky obezity jsou jasné, takže by to bylo jako povzbuzovat někoho v kouření. Já sama naprosto podporuju ženské křivky a zobrazování krásy ve všech velikostech, ale 138 kilo je asi tak příliš, jako je 45 kilo málo. Možná kdyby autorka vybrala trochu nižší váhu, dejme tomu 90-110 kilo, tak bych neměla takový problém Blumu povzbuzovat ve zdravém apetitu.

Další věc, která mi tak úplně nešla přes jazyk, byla válka proti mužskému pohlaví. Zaprvé jsem absolutně proti zabíjení za jakýmkoliv účelem, protože věřím, že se tím nic nevyřeší, a principu "oko za oko" nefandím už vůbec. Zadruhé, oběti Jennifer byly skoro výhradně muži (výjimek bylo minimum). Nemyslím, že takhle by se ta diskuze neměla vést. Ty muže, kteří znásilňují, vychovávají i ženy. Ty časopisy a reklamní agentury, které zobrazují ženy jako kus masa, vedou i ženy. Problém není v těch lidech, je to problém celosvětového podvědomí, do kterého se tenhle vzor vštěpuje už tisíce let. Bylo by naivní si myslet, že se změna dá udělat rychle, nějakou zkratkou. Ta změna už probíhá od dob sufražetek, bude trvat ještě desítky, stovky let a svou práci na tom musíme udělat všichni. O to víc mi to zabíjení a násilí přišlo zbytečné, protože tímhle způsobem se nikdy nikdo nepřeučil a nepřeučí. 

V příběhu se objevily dvě smyšlené knihy, Teorie šukéznosti a Dobrodružství v říši diet, které bych si strašně chtěla přečíst. 

Teorie šukéznosti je jakási pseudostudie o tom, jak jsou ženy násilím nuceny zapadnout do určitého vzorce atraktivity, aby vůbec měly nárok žít ve společnosti. V knize je to vlastně jeden z hlavních motivů Blumina prozření při plnění život-měnícího programu. 

"Helemese, slečna Prasátková," ušklíbl se znova. Pohled na takovou vyvrženkyni z Rajcoviště, jako jsem já, ho očividně znechucoval. Kdybych měla pod nohama padací dvířka, otevřel by je a navždy mě odeslal do zapomnění. Když nedokážu potěšit jeho mužné partie, nemám podle něj právo na existenci. 

Dobrodružství v říši diet je zase svědectví o pravé tváři jednoho programu na hubnutí a jak jeho tvůrci opravdu viděli své zákaznice. 

K snídani a obědu jsem vždycky vypila plechovku napěněného broskvového koktejlu. K večeři jsem si ohřála příslušné jídlo v mikrovlnce, sloupla z tácku folii a odkryla kousky dušeného hovězího a hrášky plovoucí v nedefinovatelné hnědé omáčce anebo krůtí karbanátek uhnízděný jako krustovitá planeta uprostřed červených těstovinových kroužků. Jídla byla malá, sotva jednou nebo dvakrát na pořádnou lžíci, a jako by snad neměla nic společného s normálními potravinami. Připadalo mi, že je možná vyrábějí z úplně jiných surovin, třeba z papíru nebo polystyrenu, ale bylo mi to jedno - hlavně když po nich zhubnu.

("Matčina osobní asistentka [jméno odstraněno] ji v létě 1990 vydírala. Nahrála si telefonický rozhovor, ve kterém matka prohodila, že baptistovská jídla ´chutají jako kus hovna´ a že by je ´nejedla ani za nic´." - Dobrodružství v říši diet, kapitola 2: "Ne každý je věřící", str. 141)

Pravděpodobně ty knihy bohužel neexistují, i když se vsadím, že na tohle téma vyšla spousta knih. Pokud o nějaké takové víte, klidně mi ji přihrajte do komentářů, ráda si přečtu něco podobného.

Přijde mi smutné, že i když vážím 50 kilo, tak jsem se s Blumou dokázala velmi dobře ztotožnit. BMI mám někde na hraně podvýživy a stejně jsem už tolikrát slyšela, že bych měla zhubnout. Hlavně proto si myslím, že by si tuhle knihu měli přečíst naprosto všichni. Vím, že k tomu většinu nedonutím, ale pokud si to přečte jen jeden člověk, kterému to změní pohled na všeobecnou představu ženské krásy, tak svou misi považuju za úspěšnou. Zároveň je to velmi zdravá kniha pro vaši psychiku, takže i když žádný pohled na nic měnit nepotřebujete, přinejmenším vám to pomůže pochopit, že nejste špatní vy, ale společnost. 

Se chlubím, autorka mi odpověděla na tweet. 

Citace: WALKER, Sarai. Alice v říši divů: a před zrcadlem. vyd. druhé, v elektronické verzi první. Ostrava: DOMINO, 2014. ISBN 978-80-7498-032-9.

Stephen King - O psaní

Já to říkala, že pauzu v trilogii Města vyplním Kingem.

Pink for King *infantilní chechot*

Měla bych něco říct na úvod, ale jelikož jsem největší milovník Kinga pod sluncem, tak by to bylo krajně neobjektivní. Co k tomu dodat. Snad že je mým životním cílem přečíst všechny jeho knihy, takže bych k těmhle memoárům stejně jednou došla? Nebo že to bylo to nejlepší, co jsem o kreativním psaní četla? Ale no tak, vy víte, že to stejně nechcete poslouchat.

Kniha v podstatě nemá žádný děj. Je rozdělena na dvě části, ale já z toho zase udělám části tři - historky z dětství, jak Štefa ke psaní přišel a rady ptáka Loskutáka.

Historky z dětství jsou bomba. Z velké části to jsou hodně krátké příběhy, na půl stránky, maximálně na jednu a půl. Smála jsem se jako idiot a skoro každou jsem chtěla převyprávět rodince, ale z mojí pusy už to nemělo tu jiskru, takže jsem si všechno začala syslit pro sebe. Fascinuje mě, s jakým humorem dokáže mluvit o všech možných zážitcích, i těch negativních. Přesně takhle bych chtěla vnímat svůj život - jako jednu velkou komedii.

Jak Štefa ke psaní přišel už je trochu vážnější, ale pořád se to snaží ladit do takového ironického tónu. Popisuje svoje pisatelské začátky, které nikdy nejsou lehké, až po první velké úspěchy. Je zajímavé sledovat, jak se taková kariéra může vyvíjet, obzvlášť plánujete-li vydat se stejnou cestou. Myslím, že tuhle část - možná celou knihu - psal King hlavně proto, aby ostatní nemuseli dělat stejné chyby, když už je někdo udělal. Hlavně se soustředí na ten přechod mezi civilním zaměstnání a skokem do neznáma, kde se buď chytnete jako autor z povolání, nebo nikdy nepřestanete padat.

Poslední část se čte trochu ztěžka, protože se v ní King snaží nastínit aspoň nějaký náznak lekce gramatiky a slohu. Po veselých historkách je to dopad na beton, ale musím uznat, že zábavnější to snad ani být nemůže. Přece jenom, je to jazykověda. Nevím, jak jinak bych to ještě vylepšila, trochu nuda to bude vždycky. Vybral to nejpodstatnější a ukázal, jak se to fakt nedělá. Na to, jak se to dělá, si pak každý musí přijít sám. Jinak by všichni psali stejně, žejo.
Celou dobu jsem měla pocit, že ke mě promlouvá hodný strýček, který mi chce opravdu poradit, místo aby se povyšoval, že on je ten velký úspěšný autor, zatímco já jsem nic. Myslím, že si sám uvědomuje, jak velkou roli v jeho kariéře sehrálo štěstí a tvrdá práce, než talent. Což ostatně dokazují tisíce zamítavých dopisů, které mu za život přišly.
Taky se tam objeví pár tipů a triků na produktivnější tvorbu, ale s mnoha věcmi jsem tam nesouhlasila. Kde by měl člověk psát a za jakých podmínek je asi příliš subjektivní, než aby mi v tom někdo radil, ale pokud nemůžete to své plodné prostředí najít, Štefa vám pomůže.

Na konci je krátká část, spíše epilog, o nepříjemnosti, která se Kingovi stala v průběhu psaní O psaní. Nebudu vás napínat, srazil ho náklaďák. Tohle je asi spíš pro ty, kteří o kariéře spisovatele opravdu uvažují, protože se dostává do hlubších úvah o tom, proč se po tomhle ke psaní vrátil, i když mu to působilo velké bolesti. Je to zajímavý příběh sám o sobě, ale z celého konceptu knihy trochu vystupuje, takže jsem se rozhodla vnímat jen to poselství.

Ani nevím, proč se k téhle knize dostávám až teď. Možná jsem se bála, že zjistím, že všechno dělám špatně, nebo že na psaní nemám dost talentu a odhodlání. Možná jsem dala na špatnou zkušenost se všemi ostatními příručkami o psaní, které vám neřeknou vlastně vůbec nic. No, asi bych měla méně odsuzovat a více číst.
Každopádně, mám u téhle knihy velmi smíšené pocity - respektive, nemám z ní žádné pocity! Nechápu, jak se to stalo, ale opravdu na ni nemám žádný vyhraněný názor. Byly tam věci, u kterých jsem nadšeně přikyvovala, a taky některé, u kterých jsem si nebyla jistá, jestli s nimi úplně souhlasím. Četlo se to skvěle, ale co se mi od Kinga nečte skvěle? Nechci zastírat, že jsem z toho pochytila více než příliš užitečných rad, a co už jsem znala, u toho jsem si aspoň potvrdila, že to dělám správně. Asi to celé spíš beru jako vytištěnou besedu s oblíbeným autorem, než klasickou knihu. Ale Štefík stejně dostane pět hvězdiček na GoodReads.