Darren Shan - Procesí mrtvých

Budu trpět, ale náramně si to užiju.

K Darrenovi jsem se dostala asi v 10, kdy jsem v knihovně narazila na Madame Oktu. Tehdy se totiž ještě psaly docela slušné knížky o upírech, takže jsem si regulérně půjčovala všechno, co o nich v knihovně bylo, a nemusela jsem se bát, že narazím na nějaké ufoporno. Ságu o Darrenu Shanovi (hlavní postava se jmenuje stejně jako autor, btw) jsem dočetla snad až ve 14, protože rychleji se to u nás nevydávalo, a pak nastala dlouhá pauza vyplněná Kingem. Vrátila jsem se k němu až letos, kdy jsem si pořídila první díl ságy Město, a to Procesí mrtvých.

Město, které v knize není blíže pojmenované, je špínou prolezlá žumpa plná korupce, gangsterů a prostitutek (pro mě za mě mu klidně můžeme říkat Ostrava). Celou tu machinerii řídí Kardinál, kterého se všichni bojí už a priori. Kapak Raimi sem přijíždí za svým gangsterkým strýčkem, který si ho vybral jako svého nástupce. Kapak má ale vyšší ambice a začne pracovat pro Kardinála, který pro něj má z neznámých důvodů slabost. Kardinálovo impérium však skrývá příliš tajemství a Kapak se rozhodne sejít z cesty prosperujícího pěšáka se zářnou budoucností, aby jim přišel na kloub, ať už se jedná o záhadnou zelenou mlhu, slepé mnichy, mizející lidi, na které si nikdo nepamatuje, nebo svou vlastní minulosti, o které nemá žádné záznamy ani vzpomínky.

Celý příběh by se dal rozdělit na tři části - Kapak ve službách strýčka, Kapak ve službách Kardinála a Kapak na vlastní pěst. Zní to jako německý kriminální seriál, ale v příběhu to tak vážně je.

První část, tedy od Kapakova příjezdu do města a celou dobu se strýčkem, je hrozná, příšerná, spisovatelské fuj. Měla jsem chuť knížku v téhle fázi odložit, ale nechtěla jsem to s Darrenem ještě vzdávat. Tahle část je napsaná zejména provařeným gangsterským slovníkem, který pochytí snad každý, kdo aspoň jednou viděl Kmotra. Na to, že by se měl Kapak přímo účastnit celého soukolí gangsterského podsvětí, toho ví žalostně málo a nepřináší vůbec žádný zajímavý pohled na práci mafiána. O jazykově-logických chybách vůbec nemluvím. Pro příklad:

"O její minulosti kolovaly jen fámy, z nichž některé se postupem času staly legendami. Prý to bývala otrokyně sultána a do města přišla poté, co ho zabila, nebo naopak poté, co mu zachránila život a on jí daroval svobodu. Jiní zas tvrdili, že to je Kardinálova matka. Polepšená prostitutka. Vyděděná princezna. Člověk si klidně mohl hodit kostkou, aby si vybral, čemu uvěřit."

Proboha, proč by si měl házet kostkou? Abyste se rozhodli, jestli něčemu věřit nebo ne (chápej, ano-ne), potřebujete binární systém. Chápala bych, kdyby tam byla mince, tou by si hodit mohl, ale kostka?

"Byla Leonora Kardinálova matka? 
*chrrrr cvak cvak cvak* 
Tři. Aha, teď to dává větší smysl!"

A takových prasáren je tam plno. Třeba když na obchodní schůzky do opuštěných skladišť jezdí v limuzínách. Kriste, jsou to riskantní obchody s nebezpečnými lidmi, proč by někdo jezdil pomalou, neobratnou limuzínou, když se ten obchod může kdykoliv pokazit a oni budou potřebovat rychle naskákat do auta a zdrhnout? Limuzína by se jim při takovém Rychle a zběsile zlomila v první ostré zatáčce.
Snažím se doufat, že je to jen špatný překlad, protože by mi trhalo srdce, kdyby takovou blbost napsal můj milovaný Darren. Na druhou stranu, tuhle knihu začínal psát hodně mladý a trvalo mu 13 let, než ji dokončil, takže je velmi možné, že tahle první část je služebně nejstarší, a tím pádem i jazykově nejhorší.

Druhá část. tedy nastoupení do Kardinálových služeb, je trochu lepší. I když tam je pořád plno blbostí a nelogičností, už se to dá číst. Jakmile začal mluvit Kardinál při jeho prvním setkání s Kapakem, bylo mi jasné, že to nejhorší je za mnou. Už jsem v tom poznávala Darrenův styl, už jsem se cítila doma. Tahle část však pořád není to pravé ořechové a ještě stále jsem měla tendence knihu odložit. Nemohla jsem se do ní začíst, některé kapitoly jsou fakt o ničem, ale po zkušenostech s první částí byl můj mozek asi jednoduše vděčný za něco inteligentnějšího ke čtení. Kdyby tomu ta první část nepředcházela, asi bych tu druhou sepsula mnohem více, ale takhle je to takový ucházející průměr, který neurazí, ani nenadchne.

Třetí část, tedy řešení všech záhad Města, je prostě boží. Kdyby mi ji někdo dal přečíst, aniž by mi řekl, od koho to je, tak s jistotou zakřičím "Darren Shan, dámy a pánové!". Od téhle části jsem se opravdu nemohla odtrhnout. Veškeré záhady zapadaly jedna do druhé, tak jak to Darren umí. Vždycky říkám, že Brown a King jsou mistři storytellingu a Darren Shan je absolutní mistr storybuildingu. Ve vyprávění trochu pokulhává, ale ty jeho zápletky a twistpointy jsou naprosto svižné, hladké, a přesto šokující. Nepůsobí nepřirozeně a rušivě, prostě se stanou a čtenář to přijme všemi deseti, i když mu z toho praská mozek. Nakonec nevíte, čí jste, ale skvěle si to užíváte.

Žánrově by kniha měla být pro dospělé. Já bych ale vůbec neváhala a degradovala ji na young adult. Rozhodně bych ji nedala přečíst mému otci, ale svému mladšímu bratrovi klidně. Kdyby se vyškrtly ty erotické scény, které tomu asi měly dodávat ten dospělý ráz, tak by to mohlo jít až do kategorie teenage. Jinak opravdu nevím, čím by se Procesí mělo řadit do dospělé knihovny. Je to trochu temnější, než teenage Sága Darrena Shana, ale na dospělou kategorii to prostě nemá. Ať to pěkně zůstane v YA, kde to bude schopné čelit konkurenci, než aby se to za každou cenu cpalo do dospělých, kde to konkurence semele na masokostní moučku.

Těsně před koncem jsem si říkala, že hned zítra poletím do knihkupectví pro další díl. Pak jsem však zjistila, že druhý díl stojí 350, i když první stál 150, a docela mě to přešlo. :D Navíc, díly trilogie na sebe nenavazují, takže si teď klidně můžu dát pauzu (kterou nejspíš zase proložím nějakým tím Kingem) a pro druhý díl si zajdu, až moje peněženka nebude skučet ještě z Vánoc. Každopádně bych trilogii chtěla sjet ještě tento rok, už kvůli reading challenge, takže se určitě můžete těšit i na Horizont pekla a Město hadů.

Citace: SHAN, Darren. Procesí mrtvých. 1. vyd. Praha: Plus, 2011. ISBN 978-80-259-0061-1.

Filip Doušek - Hejno bez ptáků

Jestli uslyším jedinou pubertální narážku na ptáky, rozsadím vás.

Kolem Hejna se před třemi lety v Českých luzích a hájích strhl podobný poprask, jako u Šifry mistra Leonarda. To mě, popravdě řečeno, docela odradilo, protože v mých očích všechno, co potřebuje takovou reklamu, ji na konec potřebuje z pádného důvodu. Navíc, plno těch marketingových taháků bylo značně provařených - zlatý řez, záhada napříč vědeckými, náboženskými a uměleckými spektry, příhodné vydání těsně před 21. prosincem 2012.V té době mi byla nesympatická i osoba autora. Jsem předsudkové prasátko, ale ekonom píšící knihu o filozofii mi přišel stejně arogantní, jako naši učitelé matematiky a přírodních věd na střední, kteří neustále ponižovali společenské vědy, protože to nebyly "opravdové vědy". Prostě to skončilo tím, že jsem se o Hejno přestala zajímat a odmítla to číst.
Hejnu nepřidává ani anotace na všech možných stránkách, která jeho děj popisuje dost kýčovitě. Někde jsem četla, že snad autor ani nechtěl moc z děje prozrazovat, ale mě to určitě přispělo k zavržení a následnému nezájmu.

Je to vlastně milostný příběh o matematikovi Adamovi (jak biblické) a jeho umělecké přítelkyni Nině, na kterou naprosto kašle, a ona s ním zůstává z naprosto nepochopitelných důvodů (snad z lenosti, co já vím). Veškerý svůj čas tráví tvorbou jakéhosi Faustomatu, který má vyřešit podstatu veškerého bytí a shrnout celý vesmír do jedné matematické rovnice (jak skromné). Nina je cestovatelské střevo a chce odjet do Japonska, Adam začne dostávat podivné obrazy z minulosti, na kterých je on, ale 200 let starý. Už to vypadá, že se toho smyslu světa nedočkáme, ale nebojte, ještě je tady Adamův deník.

Řeší se tam taky nějaké vztahy, nějaká ta nevěra, záhada s klaunem a pár profesorů pitomců, ale kromě dramatu s babičkou a výletu po Praze je tohle vlastně ohledně příběhu (s malým p) všechno, pokud bych nechtěla vyzradit nějakou pointu.

Doufám, že se autor neshlíží v Adamovi, protože tahle postava mi přišla krajně arogantní. Tvrdí o sobě, že má Aspergera, což o sobě tvrdí snad všichni chlapi v technických a přírodovědných oborech, protože je to jedna z těch přitažlivých mentálních poruch (stejně jako o sobě roztažnožky tvrdí, že jsou nymfomanky, protože si myslí, že tím budou víc sexy). A mimochodem, "Nechal jsem se otestovat" je snad nejvíc znásilňovaná věta ve všech frenčízech o sociopatických géniích, kterých je v poslední době až příliš a není nutno vytvářet další. Drama kolem svojí babičky řeší tak pozérsky, že hůř napsanou scénu jsem naposledy četla snad v dívčích románech. Víte, ne vždycky je chovat se jako debil symptomem, že máte Aspergerův syndrom. Někdy jste prostě jenom povýšený kokot, tečka. Žádná diagnóza, prostě charakter. Nejraději jsem ho snad měla ve filozofických částech, kde to nebylo ani tak o něm, jako o jiných filozofech. A scéna s vanou v kostele, která měla být romantickým vyvrcholením jeho vztahu s Ninou, by nepřesvědčila žádnou holku na světě. Ever. Spíš bych v té chvíli měla strach, že mě chce rituálně znásilnit a obětovat Satanovi.

Markýz, jeho donchuanský kamarád, se svým typickým komplexem "holky beru jako zářezy na pažbě, ale ve skrytu duše jsem romantik", je dokonce méně otravný, než hlavní postava. Možná proto, že je v příběhu jen v malých dávkách. Ne, že by neměl žádné blbé kecy, ale aspoň mě nedráždí jako červená býka. Nejdřív jsem ho měla za pěknou děvku, kvůli tomu, co udělal s Ninou, ale po přečtení Příběhu (s velkým P) to vlastně bylo pro všechny zúčastněné to nejlepší, co mohl udělat, protože Adam je trotl.

Nina tam je snad jediná příčetná postava. Studuje umění a sama ho tvoří, a přesto to není bohémska umělkyně, která si myslí, že si může dělat co chce, protože umění je punk, anarchismus a destrukce konzumní společnosti. Díkybohu, že se autor vyhnul tomuto klišé. Naopak zní jako rozumná holka, která je spíše nešťastná než rozmazlená. Chová se racionálně, někdy se nechá unést emocemi, ale nehysterčí. Vlastně je to od autora velmi hezké a feministické, že z jediné hlavní ženské postavy neudělal ani jednou hysterickou mrchu, za což mu děkuji.

Dílo je fyzicky rozděleno na dvě části - Příběh a Kniha. Příběh je tlustší bílá kniha, která by měla obsahovat tu omáčku ke všem těm filozofickým myšlenkám. Kniha je tenčí černá kniha, která by měla obsahovat ty hluboké myšlenky, jelikož ji píše přímo Adam jako svůj deník. Autor tvrdí, že je jen na čtenáři, kterou začne číst první, a prý to o něm má taky něco vypovídat, ale já jsem toho názoru, že Příběh je chronologicky první. Já jsem osobně začala Knihou a 90% věcí jsem chápala bez spojitostí z Příběhu, ale stejně mi to přišlo spíš jako druhý díl.
Přestože si to autor takhle pěkně rozdělil na pohádku a myšlenky, sám se neudržel vlastního formátu. Příběh má příliš filozofických částí, které klidně mohly být v Knize, a Kniha má příliš příběhových částí, které klidně mohly být v Příběhu. Nakonec tak Kniha vypadá jako odfláknuté pokračování. Musím se ale přiznat, že když jsem první četla Knihu, přišla mi superbombaultra, a až po přečtení Příběhu se mi názor na ni takhle zkazil.

Teď přijde ta část, kde spolknu všechnu svou pýchu a řeknu tohle - přes všechny nedostatky charakterové roviny se mi dílo neskonale líbilo. Víc, než bych si chtěla přiznat. Užila jsem si ho a nepřidám si ho na seznam oblíbených knih, nýbrž na seznam guilty pleasure. Přestože je to autorova juvenilie a nemá ani vystudovanou žádnou literaturu nebo žurnalistiku, jeho spisovatelský styl je přesně můj šálek kávy - svižný, zábavný, drží čtenářovu pozornost, zajímavý jazykem i obsahem. Dokonce ani nejde poznat, že to psal 12 let. Aspoň jsem si žádné logické nesrovnalosti nevšimla, a to vím, jak je těžké zorientovat se ve vlastním příběhu, na který jste pár dní nesáhli.

Čemu se ode mě dostane největšího respektu je hloubka informací a jejich integrace do příběhu. Mám ráda, když se při čtivém materiálu něco i přiučím. Je to takový Brownovský styl, jen s velmi střízlivou akcí. Kniha nutí k přemýšlení, což pro mě osobně vyvažuje všechna negativa.

Nakonec je to knížka, kterou bych chtěla, aby si přečetli všichni, protože se mi zdá, že v našich končinách je filozofie sprosté slovo. Bylo by pěkné, kdyby lidi zase jednou vytáhli hlavy ze svých zadků, a nahlédli, co to vlastně ta filozofie je, než začnou vřískat, jak je to zbytečný obor. Úplně nejšťastnější bych byla, kdyby je kniha donutila i trochu přemýšlet, ale to už možná chci moc. A Adama přežijete, pokud nemáte stejný komplex ze střední, jako já.

Základní pilíře Adamovy filozofie:

Pravda je omyl.

Věrnost je lenost. 

Smrt je porod. 

Množina je více, než součet jednotlivých prvků. 

Nedočteno: Prosinec

Před dvěma lety mě zaujal jeden článek na Martinus.sk o tom, jakým způsobem autorka dokáže i při svém nabitém denním režimu přečíst strašně moc knih. Hned první bod byl to, že nedočítá knihy, které ji nezaujmou, a pod to se musím podepsat! Moc mě potěšilo, že to dělá i někdo jiný, protože já jsem se za to vždycky hrozně styděla (a taky mi těch knížek bylo docela líto, chudinky nedočtené). Mám s tím problém pokaždé, když dočtu jednu knihu a rozhoduju se, co začít číst jako další. Někdy rozečtu a odložím i pět knih, než najdu nějakou, která je hodna mé pozornosti a mého času. Každý měsíc bych vám tedy chtěla ukázat, co všechno jsem načla a nedočetla, protože mě to prostě nezaujalo natolik, abych se do toho pustila.

Patrick Ryan - Jak jsem vyhrál válku
Počet přečtených stran: 6%

Neříkám, že byla úplně špatná, ale spíš ve špatný čas na špatném místě. Až budu mít tu pravou náladu, tak si ji znovu vezmu do ruky, ale momentálně mě vůbec nechytla. Ani mi nepřišla moc vtipná (na to, jak mi ji popisoval otec, který z ní byl nadšený), ale taky je pravda, že jsem se nedostala dál než za první dvě kapitoly. Určitě se k ní někdy vrátím, ale kdo ví kdy.

Zdroj: bux.cz

Gillian Flynn - Zmizelá
Počet přečtených stran: 32

Možná jsem čekala trochu víc od mezinárodního bestselleru. Nebo jsem prostě rozmazlená Kingovými psychopaty, že mi tohle nepřišlo zas tak dobré. Manželovy části mi přišly k uzoufání nevýrazné, ničím mě nezaujaly, a manželčiny části mě neuvěřitelně vytáčely. Bylo to hloupé, hloupě napsané, a i když jsem viděla film a vím, jakou roli to v příběhu má, tak se mi to nečetlo o nic líp. Měla jsem z toho stejné pocity, jako z Anny Kareniny - ženská postava tak nepříjemná, že ji odmítám podporovat čtením jejího příběhu.

Zdroj: bux.cz

William Shakespear - Hamlet
Počet přečtených stran: tak maximálně 2 (jo, jsem slaboch)

Shakespeara prostě preferuju v divadelní formě. Každý odstavec jsem si musela číst dvakrát, třikrát, abych ho pochopila, což mě po chvíli začalo unavovat a nudit. Jsem barbar, ale tohle fakt nešlo, radši si pustím nějakou BBC inscenaci s Cumberbatchem nebo Hiddlestonem.

Zdroj: twitter.com/CC_Sherlocked