Stephen King - Čtyři roční doby

Musím vás dopředu varovat. Co se týče Kinga, budu docela zaujatý čtenář. On je totiž moje láska, alfa i omega, vzor, inspirace, moje dětství i duševní porucha. Mým snem je jednou přečíst všechny knihy, co kdy napsal, a doufám, že to stihnu do své smrti, protože už teď má skóre nějakých 65 výplodů.

Ačkoliv preferuji spíše jeho 900+ stránkové odyseje, mým druhým nejoblíbenějším počinem jsou jeho sbírky povídek. Když jsem si kdysi omylem přečetla Hodinu děsu, týden jsem nespala. To jako fakt. A bylo to boží. Už mám za sebou i Všechno je definitivní a Pátou čtvrtinu, ale Čtyři roční doby jsou něco spektakulárního.

Jak název napovídá, sbírka obsahuje 4 (slovem čtyři) povídky, a každá z nich je čiré zl(at)o. Dělám si srandu, oproti jeho ostatní tvorbě to je snad to nejméně hororové, co kdy napsal. O kvalitě však svědčí i to, že tři z nich byly zfilmované, a to dokonce ve velmi dobré filmy. Víte, některé Kingovy adaptace jsou tak strašně, že nejstrašidelnější na nich je ta příšerná úroveň zpracování. Největší chybu, kterou u jeho knih můžete udělat, je vnímat je jen jako béčkové horory a podle toho to natočit. Čtěte mezi řádky, kriste bože! Když už vás za to platí, tak to dělejte pořádně! Ovšem povídky ze Čtyř ročních dob jsou příjemné výjimky. A vsaďme se, že aspoň jednu z těch adaptací jste určitě viděli!

Plakát Rity Hayworthové aneb Vykoupení z věznice Shawshank

Já vám to říkala! Přestože vychází z "pouhé" (a relativně krátké) povídky, Shawshank je kultovní snímek s Oskarem za nejlepší film a sedmi dalšími nominacemi. Není divu, když má tak brilantní předlohu. Kromě pár drobností je to skoro dokonalá kopie původního příběhu.

První z nich je, že vypravěč Red není vůbec popsaný jako černoch, ale upřímně, nedokážu si představit lepšího kandidáta na tuhle roli než Morgana Freemana. Na druhou stranu, v knize není nic, co by tomu bránilo.

Druhá maličkost je, že Andyho Dufresna několikrát brutálně znásilní do zadku, ale zas chápu, že ne všechno se dá ukázat ve filmu, aby vám na to ještě někdo chodil.

Třetí rozdíl je v zakončení. Pokud se nepletu, film končí mnohem dříve, než povídka, a neukazuje tolik z osudu Reda, ale vzhledem k tomu, že film trvá už i tak skoro dvě a půl hodiny, tak je to možná i dobře.

Na téhle povídce by se mohl vyučovat vypravěčský styl. Všechno je popisováno z pohledu Reda, takže někdy nevíte, co přesně se stalo, ale chybějící scény nahradí vězeňské klepy, které jsou snad ještě lepší, než realita. Andy Dufresne vás dostane i zprostředkovaně očima někoho jiného. kdy se o něm budete dozvídat převážně z jeho činů, a tak to má být.

Nadaný žák

Zdál se vám Joffrey z Her o trůny jako spratek na zabití? Tak to jste ještě nic nezažili (nečetli). Začátek je trochu utahaný a nevýrazný, ale jakmile se tenhle vlak rozjede, udělá se vám špatně. Rozhodně je to dobrá antikoncepce a pro-potratová agitace, protože narodit se mi něco takového, tak to asi radši utopím jak kotě.

Tuhle povídku mám strašně ráda hlavně proto, že ukazuje, jak můžou být zkažení i ti, kteří se na venek zdají jako slušní lidé. Začíná to malým chlapcem, který rozváží noviny, a vysloužilým SS übersturmführerem, který na svou minulost chtěl co nejvíce zapomenout, a končí to dvěma zrůdami, které v sobě navzájem probouzejí to nejhorší. A nemá to žádného konce. Vážně. Ne, že bych se při čtení nudila, ale tolikrát už jsem očekávala, že v tenhle okamžik ten příběh skončí, a ono ne! King to s váma potáhne až do úplného konce, krvavého a plného nenávisti. Což mě trochu přivádí k otázce, jestli náhodou definicí povídky není to, že se odehrává v krátkém čase a neobsahuje příliš velký rozvoj postavy. Ale co už, stejně je to skvělé.

Ano, i tento příběh je zfilmovaný. Bohužel vám nemůžu podat hlášení o kvalitě adaptace, protože jsem ji ještě neviděla. S jistotou však vím, že mi tam budou chybět všechny prasácké scény z mokrých snů malého Todda, protože právě na těch jde nejvíce vidět, jak moc zkažený ten kluk je, ale pochybuju, že se ve filmu objeví. A s McKellenem v roli nemůžete udělat nikdy chybu.

Tělo

Tahle povídka má docela brutální název, ale věřte mi, že nic tak dojemného a krásného jste ještě nikdy nečetli.

Co byste udělali, kdybyste zjistili, že někde tam venku leží mrtvé tělo a nikdo o něm neví? Oznámili byste to soudruhům švestkám nebo se šli podívat? Partička z téhle povídky se rozhodla pro tu druhou variantu. Čtyři chlapci z různých rodin, sociálních vrstev a povah se vydávají na odyseu, na jejímž konci očekávají morbidní podívanou, a místo toho dostanou sondu do hlubin vlastních dětských dušiček.A že to jsou sakra dramata. Dostanete celou škálu pošahaných rodin. Nejsmutnější na tom však není fakt, že v tom ty děti žijou, ale způsob, jakým se s tím vyrovnávají, a přesně to je jakýmsi subcílem jejich cesty - utéct ode všeho a vrátit se silnější.

"On road" povídka je prokládána spisovatelskou tvorbou jednoho z chlapců, který zároveň celý příběh vypráví. Není těch povídek moc a nejsou moc dlouhé, ale poskytují další vhled do hlubin študákovy duše. Taky vás to možná překvapí, ale i tohle má filmovou adaptaci, a taktéž není vůbec zlá! Ze mě neznámých důvodů se film jmenuje Stůj při mě. Nechápu proč, Tělo je fajn, Tělo sedí. River Phoenix byl boží talent a dostal tu nejcharismatičtější roli, což je režisérský jackpot. I kdyby to točila opice, tak se tam je na co dívat. Když k tomu připočteme fakt, že předlohu napsal King AKA mástr storytellingu, a režisér nebyl opice, ale Rob Reiner, tak si těch 82% na ČSFD zaslouží.

Dýchací metoda

Pokud se vám název nezdá, tak vás dostanu ještě víc - dýchací metoda je porodní praktika, při které rodička užívá různé způsoby dýchání v různých částech porodu, aby tak nejvíce zjednodušila průchod dítěte a zároveň šetřila síly.

Úplně chápu, že to nezní moc lákavě, ale není to tak hrozné, jak to vypadá. I tohle je ve skutečnosti dost dojímavý příběh mladé nadcházející matky v době, kdy nevdaná těhule byla automaticky za děvku. A když už jsme u těch Vánoc, tak vám můžu prozradit, že pointa příběhu je opravdu v malém vánočním zázraku, i když ne tak úplně dobrém, ve svém slova smyslu. Mám silné tušení, že tím King navazuje na (nebo možná předjímá) Ghost story od Petera Strauba, jelikož to začíná pozváním do velmi podobné exkluzivní společnosti starých pánů, kteří si při dlouhých zimních večerech vyprávějí strašidelné historky, jako v té knize. Samozřejmě tady nedojde k žádnému otěhotnění, o mladé rodičce se rozvypráví jeden z úctyhodných pánů. A to by nebyl King (ani porod), aby to nekončilo pěkným krvákem.

Musím uznat, že se začátek těžkopádně táhne, a to i pro mě, i když jsem hned zavětřila Ghost story spin-off, takže bych měla vědět, oč se jedná. To však trvá jen do chvíle, kdy se začne vyprávět historka. I tak musím uznat, že je to asi nejslabší ze všech čtyř povídek, o čemž vypovídá i to, že jako jediná nebyla zfilmovaná (ALE možná ještě bude). Ovšem pokud překousnete počáteční nestravitelnost, máte se na co těšit. Nic divnějšího už asi nikdy číst nebudete.


Co se mi na celé knize nejvíc líbí a co miluju i na celém Kingovi je provázanost příběhů. V povídkách se objevují odkazy a narážky na ty ostatní. Kdo Kinga zná, ví, že i v jeho dalších knihách se objevují stále ty samé postavy a místa, ať už v náznacích nebo hlavní dějové linii. Mám pak ze sebe takový dobrý pocit, když odhalím nějakého starého známého v novém příběhu. Říkejte mi Sherlock, Sherlock Holmes. Každá z povídek zároveň ukazuje, že King dokáže napsat snad úplně všechno - od sociálního dramatu, přes detektivku, až po psycho thriller. A jde mu to skvěle.

William Burroughs - Nahý oběd

Tato recenze bude stejně krátká, jako ta kniha.

Na tuhle knížku jsem přišla tím způsobem, že jsme si z ní četli úryvek v hodině češtiny. Tak strašně to nedávalo smysl, až jsem si řekla, že to prostě musím přečíst. Paradoxně (a taky tak trochu nepochopitelně), tam zrovna ten úryvek není, ale vzhledem k povaze knihy bych řekla, že se mění pokaždé, když ji někdo čte, jako mimikry. Vsadím se, že to je součást záměru, abyste se při jejím čtení cítili stejně zfetovaní, jako autor.

Chtěla bych vám něco říct o příběhu, ale jsem toho názoru, že tam žádný není. Někteří ho tam vidí, já bych si to musela přečíst ještě pětkrát, abych tam nějaký viděla. Bude to spíš o detektivní práci, než o uměleckém požitku ze story-tellingu. Každopádně, já v tom nevidím nic moc, než útržky různých příběhů, které pouze začnou, ale nikdo je už nedokončí, a jakýkoliv dej se ztrácí popisech všeho a všech kolem.

Ovšem ty popisy. Nikde jinde jsem neviděla tak bohatý (a silně naturalistický) slovník, jako v Nahém obědu. Burroughs používá naprosto kuriózních spojení, až se místy budete smát, a to na tom není nic směšného. Pokud jste četli Ginsbergovo Kvílení, tak vám to určitě připomene jeho první část, akorát roztahanou na 274 stránky. Čím to asi bude? Že by oba byli beatníci?

Vůbec netuším, jakým způsobem jsem se dostala od začátku ke konci. Nějak jsem se prokousala všema zvratkama, prdelema a napíchnutýma žílama. A strašně mě to bavilo. Jestli si ji přečtu znovu? No tak to určitě. A pokud ne jako knížku, tak rozhodně jako slovník.

Harper Lee - Jako zabít ptáčka

Po milionté padesáté třetí - není to Jak zabít ptáčka, ale Jako zabít ptáčka. Je to připodobnění, ne návod.

Nesnáším, když moje červené spolu neladí. 

Musím se však přiznat, že ačkoliv jsem si název přečetla dobře (jako jedna z mála), jméno autora jsem tak nějak předsudkově brala jako mužské. Bohudík (i když to nesnáším) jsem se dostala k e-booku, v jehož názvu bylo jméno autora přechýlené na Harper Leeová. Surprise. Asi je ve mě málo feministky, když mě překvapilo, že knihu oceněnou Pulitzerovou cenou napsala ženská. Na mou obranu, kniha vyšla roku 1960, což trochu nahrává mé domněnce. Ale co už, předsudků tady ještě budeme mít dost.

Asi všichni už slyšeli, že to má být novela bojující proti rasismu, ale jaký je ten příběh doopravdy? Harper Lee vypráví velmi silný příběh ze svého dětství. Představuje nám svého otce, kterému v knize říká Atticus Finch, a já jí za to jsem nesmírně vděčná, protože je to úžasná postava, která mě naprosto chytila za srdce. Píše o jeho neuvěřitelné statečnosti a smyslu pro spravedlnost, když se jako právník ve 30. letech rozhodne obhajovat před soudem černocha. Možná to nevíte, ale Amerika nemá černochy zrovna ráda (i když to byli oni, kdo si je tam přivezl, a kromě indiánů jsou všichni Američané stejní přistěhovalci jako oni, ale dělejme, že nic).
Slyšela jsem, že hodně právníků začalo chtít být právníky právě po tom, co četli nebo viděli tenhle příběh, a vůbec se jim nedivím. Soudní proces sice zabírá docela malou část knihy a ani ho nevidíme celý, jelikož je to popisováno z pohledu malé Čipery a ta se rozhodne v půlce odejít, ale nemyslím si, že jsem někdy četla lepší soudní scénu. Lhář lhář hadra.
Zbytek knížky je velmi rozkošná dětská hra, kvůli které zavzpomínáte i na své vlastní dětství. Přiznám se, že před 5 lety by mě to asi nebavilo číst a nemohla bych se dočkat, až se dostanu k soudu a střílení černochů (ano, trochu spoiler, ale černoch umře, co jste čekali), ale teď jsem si to náramně užívala. Opět jsme u těch předsudků, ale opravdu nikdy bych si nepředstavovala, že zrovna v takovém příběhu bude tolik akce.

Mám pocit, že jsem si Ptáčka vybrala ke čtení v pravý čas a dobu. Všichni, kdo to četli, a vidí současné hrůzy ve Fergusonu, si musí říct "kriste, copak se nic nezměnilo?". Nezměnilo. Zákony možná, lidi ne. Malomětstké předsudky nejsou maloměstské, ale celosvětové. A věřte, že i když jsme jako Češi více méně "bílí", tak bychom se v zahraničí setkávali se stejnými předsudky, protože jsme z východu a Česko zní jako Čečensko a prostě znáte to.

Jako zabít ptáčka je asi nejkrásnější kniha, jakou jsem kdy četla (když opomeneme Kingovo Tělo, pardon mistře za rouhání). Dětská nevinnost se střetává s nepochopitelnou lidskou krutostí a odsuzuje ji do konce svého života. Co nám to říká? Že bychom měli ještě chvíli zůstat dětmi a podívat se na věci jejich očima, bez naučené nenávisti, prostě humánně. Dítě nebude nenávidět člověka, dokud mu neublíží, a tak bychom to měli dělat taky. A když už nám někdo ublíží, odpouštět, protože nenávist není trest pro toho druhého, nenávist je trest pro nás.