čtvrtek 31. prosince 2015

Má předsevzetí na rok 2016

Tenhle článek nemá s knihami téměř nic společného, ale co s tím naděláte, žejo.


Od určitého věku mám Nový Rok mnohem radši, než Vánoce. Úplně neumím říct přesně, kdy tenhle přelom nastal, ale určitě to nebylo v okamžiku, kdy jsem se mohla jít na Silvestra ožrat, protože já jsem víla a víly takové věci nedělají. Prostě mi to přijde takové spirituálnější, člověk zhodnocuje, co zase minulý rok posral, a dostává šanci na nový začátek. A taky je to jeden z mála dnů, kdy fakt vypnu a nic nedělám, neučím se, nepracuju, jen žeru jednohubky a chipsy a necítím se provinile, protože dieta začíná až 1. ledna a to je až za pár hodin.

Každopádně si vždycky dám pár předsevzetí. Ještě před pár lety to byl puberťácký evergreen "neotěhotním", pak to přešlo v "odmaturuju", a teď to je něco jako "nenechám se zase vyhodit ze školy". Kupodivu jsem si nikdy nedávala předsevzetí, že zhubnu a přestanu kouřit. Možná proto, že nekouřím, ale to mě neomlouvá, stejně bych se měla snažit přestat.

No tak se podívejte, co jsem si zas navymýšlela a budu se za to celý rok nesnášet:

1.) Lepší time management, nebo aspoň nějaký

Možná jste si všimli, ale moje příspěvky na blogu mají kadenci asi jako americký kulomet po lehkém dešti. Skoro žádnou, pokud do mě pořádně nepraštíte. Je to tím, že jsem si sice vymyslela jakýsi denní rámec toho, co mám během dne splnil a stihnout, ale čas mimo něj je úplný bordel. Opravdu na konci dne neumím pořádně říct, co jsem dělala mimo těch pár hodin ve škole. Pokud tedy chci udělat něco navíc, vyžaduje to usilovné přemýšlení, jak to udělat a nepřijít o svou každodenní pohodu, ve které nemusím nikam spěchat a na kterou už jsem si zvykla. Začala jsem se tím zabývat už před pár týdny a vzpomněla jsem si na nějaký dokument o ekologickém whatever, který jsem vlastně ani neviděla, ale ten chlápek tvrdil, že stačí změnit nebo nahradit své drobné každodenní návyky lepšími. Už jsem se naučila v MHD číst, místo poslouchání hudby a čumění z okna, už jsem se naučila psát články na nudných přednáškách, které nemusím aktivně poslouchat, už jsem se naučila místo Pinterestu, WeHeartIt a Tumblru otvírat produktivnější stránky, ale pořád mám pocit, že bych toho mohla stíhat víc.



2.) Naučím se vařit (aspoň jedno nové jídlo)

Cítím se fakt blbě za to, že si nechávám vyvařovat mým přítelem a sama umím tak maximálně palačinky. Feminismus stranou: pokud se někdy ocitnu závislá sama na sobě, nespasí mě to, že jsem se vyhnula typicky ženské roli, že jsem odmítla tzv. "zůstat v kuchyni, tam kde patřím", ale úplně obyčejně zdechnu hlady. Gender nemá nic společného se samostatností. A taky mě už nebaví žrát palačinky, když doma není nic jiného k jídlu.

Palačinka s marmeládou, palačinka s tvarohem, palačinka s Nutellou, palačinka se špenátem, palačinka se sýrem, ...


3.) Napíšu povídku

Kdysi jsem psala docela obstojně a dokonce mě to bavilo, ale pak se v mojí hlavě něco pokazilo a přestala jsem. Je to ovšem pouze jedna z mnoha věcí, která šla v posledních pár letech mojeho života do kytek, a nejhorší na tom je, že už se ani nemůžu vymlouvat na pubertu. Na to už jsem moc stará, aby má životní rozhodnutí řídily hormony. Patřím do šrotu, no a co. Ale jelikož se začínám pomalu dávat znovu dohromady, tak je tohle další věc, kterou bych chtěla obnovit. Někde vzadu v hlavě to pořád je, psát se nezapomíná. Jako ježdění na kole. Nebo to jak vás na letním táboře v druhé třídě prznil instruktor vyrábění peněženek.



4.) Naučím se německy

Sice jsem na gymplu měla osm let němčiny, ale nenechte se zmást - neumím si říct ani o rohlík. Další bod předsevzetí, kde bych zdechla hlady. Tady vidíte, že to jsou opravdu důležité změny, které musím provést v zájmu zachování vlastní existence. Čímž se dostáváme k dalšímu bodu, což je



5.) Začnu běhat

Protože viděli jste Scorch Trials? Pokud člověk neumí běhat, sežerou ho zombíci. To nemůžu riskovat.



6.) A taky začnu provozovat pěší turistiku

Ha ha. Tak jsme se zasmáli a jdeme dál.

7.) Znovu najdu svou vnitřní nirvánu

Musím podotknout, že tu už jsem jednou skoro měla, ale bohužel se pohybuju v prostředí bohatém na idioty. Jsou jako azbest ve střeše, snažíte se to vyrubat, ale stejně vás pomalu tráví. Na druhou stranu mám z tohohle roku docela slušnou karmu (za týden na táboře pro autistické děti to musí být aspoň 9000 věrnostních bodů), takže mám dobrý pocit, že by to tentokrát mohlo vyjít. A když to nevyjde s nirvánou, zkusím Sílu a bude ze mě Jedi, a Ginger s lightsaberem, to bude teprve drsné.





Co se týče Reading Challenge 2016, tak to asi těžko. Moje Reading Challenge 2015 dopadla tak bídně, že vám ji radši ani nebudu ukazovat, protože bych vás pak musela zabít. Jakože jo, na jednu stranu mě to donutilo přečíst knížky, které mám na to-read listu snad věčnost, ale na druhou stranu mě to dost svazovalo, a to jako me no gusta. Ale kdyby vás to někoho zajímalo, šernu jich sem pár, protože tohle má být blog o knížkách, tak se musím aspoň občas snažit držet se tématu.





No a to je asi tak všechno, co můžu říct o válce ve Vietnamu.
Řekla jsem to hezky, řekla jsem to všechno.
A vy si neustřelte prsty římskou svící.

Šťastnej a veselej.

úterý 1. prosince 2015

Jane Austen - Pride and Prejudice

Jsem špatný bloger a měla bych se cítit špatně. To by ovšem vyžadovalo nějaké svědomí, a v tom bohužel nejsem moc dobrá, takže nic nebude.



Po několika měsících se opět hlásím do éteru (jakože do rozhlasu, ne do kapesníku napuštěného éterem, i když ten by taky bodnul, když už jsme u toho). Tofužel (vegetariánské bohužel, smiřte se s tím) jsem byla indisponována z akademických důvodů, ale začíná mi zkouškové, a tak teď budu mít plno volného času, protože budu velmi prokrastinovat. Aby toho na vás pro začátek nebylo moc, dáme si klasiku, kterou už každý četl jako povinnou četbu, takže se nic nového nedozvíte.

V malém domečku v Netherfieldu žije pět sester - po otci příčetná Elizabeth, trošku méně příčetná (ale dobrosrdečná) Jane, mladá a ovlivnitelná Kitty, po matce zahořklá Mary a úplná dylina Lydia. Do jejich města přijíždí všemi oblíbený pan Bingley se svými sestrami, které nudou neví kým, by ještě mohly pohrdat, a panem Darcym, který je od pohledu příjemný asi jako hřebík v oku. Jane a Bingley zaplanou velkou láskou, zatímco Elizabeth a Darcy zaplanou velkou averzí. Darcy ale není úplný trotl jako všichni ostatní, a všimne si, že Elizabeth možná není tak krásná, jako Jane, ale taky není tak blbá. Ovšem aby ten název knihy dával smysl, tak se tady nutně musíme dostat aspoň k jedné jeho části - předsudek. Když se celé městečko dozví, jak Darcy připravil o velké dědictví chudáčka mladého vojína Wickhama, má u Elizabeth šanci zhruba na úrovni -9000. A aby dávala smysl i ta druhá část názvu (pýcha, která má ve staré angličtině úplně jiný význam, takže bychom té knížce v dnešním době spíš říkal Hrdost a pomluvy), Darcy se nebude obtěžovat někomu něco vysvětlovat, protože haters gonna hate. Darcy out.
Pak tam je taková strašně funny scéna, kdy Elizabeth žádá o ruku její bratranec a ona ho odmítne a on se projeví jako úplné šovinistické prasátečko, které nerespektuje její názor a odmítá ji brát vážně, ale nakonec to dobře dopadne a on si vezme její kámošku. Prostě maloměšťáci.
Druhá půlka knihy je tak trochu ve stylu "ve skutečnosti nic z první části knihy není pravda", že jo. Je tam aférka s Wickhamem a Darcyho sestrou, je tam aférka s Wickhamem a Elizabethinou sestrou, nakonec všechno dobře dopadne a všichni se vezmou.

Jane Austen je stvořitelka mnoha silných hrdinek a oblíbená spisovatelka Toma Hiddlestona, kdybyste to nevěděli. Legenda říká, že když se postavíte před zrcadlo a vyslovíte Wickham třikrát za sebou, objeví se u vás v koupelně Tom Hiddlestone a omluví se za všechno, co ten chlápek v knize provedl. Nekecám. V dnešní době už ale kniha nebude mít takový revoluční efekt, protože pozice žen ve společnosti je trochu někde jinde. Ovšem pořád tam najdeme ohledy, ve kterých se naše pozice nezměnila, a to je dost smutné, protože ta knížka je 202 let stará, kristepane. Můžete to brát i jako exkurzi do minulosti, abyste si uvědomily, co všechno máte díky feminismu, až zase budete někdy říkat, že feminismus nepotřebujete.


Z edice "mluvím o něčem, o čem nic nevím, protože kdybych si o tom aspoň něco našla na internetu, tak vím, že tohle není podstata feminismu, a zároveň si neuvědomuju, že jen díky feminismu můžu říkat tenhle svůj názor nahlas". Amen.


U těch rozdílů "tehdy a teď" ještě zůstaneme. V celé knize budete stokrát číst popisy toho, co ti lidi celý den dělají. A víte, co to je? Nic. Absolutně nic. Ráno vstanou, nasnídají se a jdou na procházku. Napíšou pár dopisů o tom, jaké jsou nejnovější drby, zajdou k sousedům na čaj, uspořádají společnou večeři pro sousedy, o víkendu si zajdou na ples. To je všechno. Někde je tam naznačené, že se snad dívky učí jazyky, kresbu nebo hru na klavír, ale co budou dělat ten zbytek života, až se to naučí? Ví to někdo? Docela by mě to zajímalo.

Hlavní postavy jsou hlavními postavami z docela legračního důvodu - jako jediní se nechovají jako úplní kreténi, ale jako decentní lidské bytosti. To byl v té době asi tak velký úspěch, že o nich někdo napsal knihu. Gratulki, nejste dyliny. V průběhu čtení nejspíš několikrát chytnete rapla kvůli tomu, jak jsou všichni ostatní strašně debilní, takže dejte pozor, aby kolem vás nebyly křehké předměty. Mě osobně nejvíc stoupnul tlak při námluvách pana Collinse, který absolutně popíral kompetenci Elizabeth rozhodnout se, jestli si ho vezme nebo ne. Ne znamená ne, konec diskuze. Lady de Bourgh a Miss Bingley taky nejsou nejsympatičtější osoby pod sluncem, o pár století dřív by nejspíš v půlce příběhu musely odletět na koštěti, aby je nedostala inkvizice.

Světlo svíček je perfektní pro vánoční atmosféru, ale tragéd, když chcete fotit. 


Knížku jsem četla v originále, protože proč ne, když studuju angličtinu. Po prvních pár stránkách jsem děkovala Amazonu, že do Kindlu zabudoval offline výkladový slovník, protože angličtina té doby se podobá moderní angličtině asi jako Babišova čeština standardní češtině. Tím vás rozhodně nechci odradit od původního znění, protože vaše angličtina po přečtení Pride and Prejudice stoupne asi o tisíc levelů, ale určitě volte spíše dvojjazyčné vydání nebo si předem zkontrolujte, jestli má i vaše čtečka offline slovník.

Pokud budete mít štěstí, uslyšíte ode mě ještě do konce roku, ale moc bych na to nespoléhala, protože často kecám. Ale co můžu slíbit je článek o mojí Reading Challenge, ve kterém jsem pohořela stejně, jako ve zbytku svého života, a článek o mých předsevzetích. Anebo ne, co já vím, třeba zase kecám.

úterý 25. srpna 2015

Peter May - Pán ohně

Moje cesta k této knížce je vlastně docela vtipná. Koupila jsem si ji, protože se mi líbila. To je vše. Prostě se mi líbila ta obálka. Možná jsem si mezi regálem a pokladnou ještě stačila přečíst, že to bude thriller, ale zvítězil můj estetický požitek. Co nejhoršího se mohlo stát? Koupila bych si knihu, která je třeba o ničem, ale vypadá krásně v knihovně. To je jako s hranolkama - i když jsou špatné, jste na tom pořád líp než bez nich. Naštěstí mou kreditku ten den vedla ruka boží, protože Pán ohně je nejen krásná, ale taky chytrá holka.



Do Pekingu rozžhaveného víc, než pánevní dno Anastázie Steelové, přijíždí americká patoložka Margaret Campbellová, která nemá o Čínu a její lid naprosto žádný zájem, což jí dřív nebo později dají dost sežrat. Nedobrovolně se dává dohromady s mladým a ošklivým detektivem Li, aby vyřešili případ sebeupálení, která se v Číně dějí častěji, než je autor ochotný přiznat. Samozřejmě to není sebeupálení, ale obrovská konspirace farmaceutického konglomerátu, což je všem jasné už na začátku, ale na vysvětlení si počkáme až na konec.

Postava Margaret Campbellové by mohla být trochu promakanější, ale jinak je pro knihu naprosto klíčová. Je to taková ta vysvětlovací postava, na které je demonstrován střet čínské a americké kultury. Ona je ta, která potřebuje neustálou osvětu ohledně jejich mentality, a ona je ta, která neustále naráží na nepřekonatelné kulturní rozdíly dvou zemí, jež si obě myslí, že jsou středem světa. Na vlastní kůži by to mohlo být nepříjemné, ale takhle se můžete dívat z povzdálí, nechat se osvětlovat a multikulturně obohacovat, a to z bezpečí vlastního domova. Přestože se v téhle celé kaši kolem trochu ztrácel samotný případ, tak mě to absolutně bavilo. Dokonce mě to donutilo najít si na Wikipedii čínskou kulturní revoluci. Vypadá to, že to byla sranda, asi si o tom ještě něco přečtu.

"Nesmíte dávat průchod tomu americkému zlozvyku, doktorko Campbellová. Netoleranci vůči jiným myšlenkám. Lidé by měli být pragmatičtí. V mládí jsem byl horlivým marxistou. Řekl bych, že teď se ze mě stal liberál. Všichni se vyvíjíme."
"Neřekl někdo kdysi, že kdo není ve dvaceti marxista, nemá srdce, a kdo není v šedesáti konzervativec, nemá mozek?"

Vždycky naprosto obdivuju integraci informací do příběhu a tady to taky byla skvělá práce. Samozřejmě nemůžu říct, jak přesný byl popis různých metod genetického inženýrství, ale autor si o tom očividně musel zjistit dost na to, aby to sám chápal, a to se vždycky cení. Spojujme příjemné s užitečným častěji a příště mi někdo vysvětlete třeba integrály na pozadí jiné skvělé detektivky. Nebudu proti.

Jediné, co mi na Pánovi ohně vadilo, je romantická zápletka. Nebudu spoileřit, ale když hlavní hrdinku co druhou kapitolu "zaplavuje touha", tak se to postupně stává dost nesnesitelné. Navíc jsem zahořklá stará panna, co nikomu nic nepřeje, takže si myslím, že by se to obešlo i bez toho. Příběh se odehrává ve velmi krátkém časovém úseku, na kterém snad nebylo nutné vytvářet tak dramatický vztah-nevztah. Série čínských thrillerů bude mít ještě pět dalších dílů, místa na nějaký relationship development bude víc než dost.

Nedávno vyšel druhý díl, Čtvrtá oběť, která stojí za koupení nejen kvůli velmi otevřenému konci Pána ohně, ale taky kvůli další krásné obálce. Doufejme, že nakladatelství HOST nebude v nejbližší době měnit grafika, ráda bych doma měla celou šestidílnou tapiserii čínských obálek.



Citace: MAY, Peter. Pán ohně. 1. vyd. Brno: Host, 2015, 437 s. Čínské thrillery. ISBN 978-80-7491-235-1.

úterý 18. srpna 2015

Darren Shan - Na horizontu pekla

Darren je můj miláček a upírské miminko, které to se mnou táhne od útlého dětství. Když jsem v lednu dočetla první díl jeho "dospělácké" trilogie Město, chtěla jsem hned běžet do knihkupectví pro druhý díl. Bohužel se ukázalo, že Na horizontu pekla stojí dvakrát tolik co Procesí mrtvých, a to vysvětluje, proč nakonec recenzi na Horizont píšu až po 7 měsících. Nejsou prachy, není recenze. Sorry. Každopádně, už mám doma všechny tři krasavce, takže bude čtení, bude párty.



V druhém díle prdíme na Kapaka Raimiho a podíváme se na dalšího obyvatele Města - Ala Jeeryho. Ano, čte se to jako Alžír. Pracuje v Kardinálově Gardě, je to sirotek a vyléčený alkoholik, takže na Město docela slušňák. Jednoho dne najde v Kardinálově soukromé pitevně svou holku a Kardinál je tak štědrý, že ho nechá její vraždu osobně vyšetřovat. Což zní sice fajn, ale jakmile se o vás začne zajímat Kardinál, tak končí veškerá sranda, protože to nikdy není jen tak.

Minule jsme od Darrena dostali gangsterku, teď nám servíruje detektivku. Není to Nesbo ani Larssen, ale potěší. Zaručeně potěší. Každou kapitolu na vás vyskočí něco nečekaného, co příběh otočí o 180 stupňů. Shanovské zvraty mám strašně ráda a dlouho vás budou bavit, ale časem mi to přišlo únavné a matoucí. Vůbec by nevadilo, kdyby kniha byla o pár kapitol kratší, i když takhle to taky velkou škodu nenadělalo.

Všude tvrdí, že díly trilogie Města na sebe nenavazují, ale to není tak úplně pravda. Horizont a Procesí se odehrávají ve stejné době, jeden na pozadí druhého, a ze začátku do sebe opravdu nezasahují. Ovšem na konci Horizontu je část, která vám prostě bude připadat hrozně blbá, pokud jste nečetli Procesí, ve kterém je vysvětlena veškerá mystická podstata Města. Na Darrenovi miluju jeho vymakané pointy, ale tohle bylo tak trošku odfláknuté. Vysvětlení zhuštěné do dvou stránek vám prostě nemůže stačit, když tomu předtím musel věnovat celou jednu knihu. Čekala jsem od něj trošku lepší cross-over těch dvou dílů, protože vím, že to umí. Dlužíš mi jeden promakanej konec, Darrene!

Nejvíc se mi ovšem líbila barva hlavní postavy. Protože jsem multikulti sluníčko z Cermanovy letky, tak jsem musela neskonale ocenit, že je to černoch. Ne vážně, myslím, že jsem nikdy nečetla knihu, kde by byl hlavní hrdina černý. Není to tak trochu nefér, když je tohle etnikum tak velká část světové populace? A vzhledem k historii západních civilizací by si tu pozornost i docela zasloužili, i když by to nebyl úplně dostatečný payback. Každopádně bych ocenila víc hlavních rolí svěřených do rukou černochů, asiatů (např. Pán ohně, to bylo fajn a recenze coming soon), homosexuálů, žen, postižených (a prosím už žádné další zromantizované aspergery), židů, muslimů, transsexuálů a všeobecně všeho, co není cis white straight male. Začíná to totiž být nuda. Chci pestrost a variabilitu!

Poslední věc, kterou Darrenovi pochválím, je epilog. Krásné psycho, výborné zakončení. Aspoň v té poslední kapitole mi dopřál trochu své geniality. Díky za to, příště chci víc.

Jelikož se účastním jakési akce Čteme Darrena Shana (viz pravý okraj blogu), tak se v nejbližší době můžete těšit i na recenzi třetího a závěrečného dílu trilogie jménem Město hadů. Recenze na první díl je here a na závěr se můžete pokochat pohledem na všechny tři lásky pohromadě.


středa 5. srpna 2015

Sebastian Rainer - Mysterium tremendum

Faktem je, že netuším, jestli je Sebastian Rainer pseudonym, nebo se tak opravdu autor jmenuje.



Tuhle recenzi píšu už potřetí. Když jsem totiž knihu dočetla, měla jsem v sobě plno pocitů, které jsem nebyla schopna slušně pojmenovat nebo uchopit. Nejdřív mi ta recenze přišla trochu tvrdá, pak trochu sprostá, potom naprosto zmatená, a tak jsem mazala a mazala. Teď už to snad konečně půjde, protože jsem si uvědomila jednu věc - Mysterium je juvenilie. Na ty se prostě recenze nepíšou. Nebylo by to fér. Takže jsem se nakonec rozhodla napsat něco mezi článkem, komentářem a nekrologem.

Příběh sám o sobě není špatný. Máme tady psychedelického umělce, který se rozhodne žít heslem YOLO, jeho přítelkyni, která nechce žít YOLO, a jeho kamaráda, který chce žít s umělcovou přítelkyní. Když náš umělec přejede hlavu nějaké holce, najednou se ho snaží celá vesnice zabít, ale jeho z toho políbí múza a začne tvořit své životní dílo. Všichni budou trpět, ale vy si to náramně užijete.

Prý že Sebastian Rainer. Fotka z doby, kdy očividně frčely nagelované vlasy. 


Příběh jsem si rozdělila na tři části - hon na umělce, která zabírá tak 75% knihy a je celkem dobrá, hon umělce na ostatní, což je tak těch 20% a je celkem divná, a konec, který je úplně špatně. Vysvětlím.

Autor ve své reklamní kampani slibuje nějakou podobnost se Stephenem Kingem, a v první části příběhu se mu to i chvílemi daří. V jiných chvílích jsem však měla pocit, že to psal někdo školou povinný jako domácí úkol. Prostě občas autor naprosto jasně věděl, co chce napsat a užíval si to (a to si pak užívá i čtenář), a někdy tak úplně ne, ale napsat to musel, protože jinak by ta knížka nedávala smysl, a je to v tom textu znát. Je to škoda, stačilo by těm nepovedeným částem dát druhé, třetí čtení a pár přepisů a celý dojem z knihy mohl dopadnout úplně jinak. Takhle se člověk zmítá mezi naprosto kvalitativně nevyváženými kapitolami a dostává mořskou nemoc. Není nic neobvyklého, že autor některé části přepisuje tak dlouho, až se té původní verzi vůbec nepodobají, ale je to nutné. Budu citovat autorku, jejíž jméno jsem už dávno zapomněla, ale "první verze se hážou psům".

Druhá část začíná neznámo kde, a to mě irituje. Najednou se postavy chovají jinak, což by bylo fajn, protože nějaký ten charakterový vývoj je vždycky na místě, ale na konci se dozvíte, že jste se radovali zbytečně. Všechno je náhle strašně rychlé a divné a jiné, nejste si jistí, co se stalo a kam to povede. Tahle část by potřebovala trochu víc rozpracovat a strukturalizovat, protože pochybuju, že autorovým záměrem bylo, aby se čtenář přeskakoval stránky ve snaze zjistit, jestli mu nezapomněli do knihy svázat pár stránek. Na druhou stranu, moc se mi líbily ty snové části a mysteriózní konec. Kdyby se toho autor držel, tak by to bylo fajn, ale pak přichází...

Konec. Ten mě naštval jako čtenáře i jako pomyslného kritika. Pokud nechcete spoiler, tak nečtěte dál, ale já to říct musím. Tohle se prostě nedělá, a to hned ze dvou důvodů - zaprvé to není fér ke čtenářům, protože takové konce ve stylu "a pak se probudil" mi vždycky přijdou odbyté. Pak se jako čtenář cítím podvedena o nějakou hlubší pointu a mám pocit, že mě autor tak trochu odrbal, protože se mu už nechtělo nic lepšího vymýšlet. A za druhé se tenhle tah považuje v kreativním psaní za hrubou chybu. Ve snu totiž realita funguje úplně jinak, nelogicky, bez přirozených kauzalit. Takže autor by si mohl do příběhu nasekat plno chyb, a pak prostě napsat "ne kecám, byl to jen sen", aby to nemusel opravovat. Tohle je prostě odpouštěno jen surrealistům. Reklama sice tvrdí, že se autor inspiruje Ladislavem Klímou, ale musíme si uvědomit, že on byl filozof zabývající se solipsismem, což má svým stylem k surrealismu velmi blízko, a proto si to mohl dovolit. Neříkám, že by za to měl jít autor do vězení, ale já osobně to nevidím ráda a jako čtenáři mi to vadí.

Budu opakovat to, co jsem říkala na začátku - ten příběh opravdu není špatný, ALE rozmělňuje se a ztrácí ve špatném psaní. Tím samozřejmě nechci říct, že by autor byl špatný spisovatel, to absolutně ne. Co mu ale chybí je trpělivost a trochu té "vypsanosti". Možná kdyby ten čas a energii, co vložil do reklamy (a vy víte o čem mluvím, protože se ta mostr kampaň nedá přehlédnout), raději věnoval samotnému textu, tak bych byla spokojenější. Nepochybuju, že z něj za pár let vyleze skvělá kniha, ale mezi Mysteriem tremendem a skvělou knihou bude potřeba ještě hodně práce. Teď to není špatné, ale ještě si chvíli počkáme, než to bude opravdu dobré. A já se na to těším a tu knihu si pravděpodobně koupím (nevím, možná, uvidíme). Čichám potenciál a jdu za stopou.


Výkřik do prázdna na závěr:
Více mysteriózních thrillerů z českého prostředí prosím!


neděle 12. července 2015

Seth Patrick - Reviver

Doteď jsem nepřišla na to, jestli to v Česku vyšlo pod originálním nebo přeloženým názvem, takže tady prostě Reviver, Oživovatel se mi blbě píše.

Reviver alias Oživovatel a zahradnický pokus, který, jak se znám, bude taky za pár týdnů potřebovat oživovatele. 


Nejsem dobrodružná duše a mám ráda své pohodlí známého. Dokonce ani necestuju, což je v mém věku skoro zločin a všichni mě honem posílají poznávat svět. Třeba k tomu jednou dospěju, ale dnes ne. Zato jsem dospěla k riskantním podnikům trochu bezpečnějšího rázu a koupila jsem si knihu bez rozmyslu, bez přečtených recenzí a bez znalosti autora. Ano, jen podle názvu a obálky. Jsem rebel.



Ale protože někteří z vás ještě nedosáhli mého osvíceného stavu bezbojnosti, tak vám mileráda povím, o čem to je:
Ocitáme se ve světě, kde někteří lidé ovládají schopnost oživovatelství. To prostě sáhnete na mrtvolu a na chvíli s ní můžete pokecat, než ji pustíte zpátky do Hádovy říše. Jedním z nich je Jonah Miller, který je ve své podstatě dobrý muž, ale s velmi temnými vzpomínkami, takže trochu asociál. Pravý bordel začne ve chvíli, kdy zmizí novinář Daniel Harker. To je pro oživovatele choulostivá záležitost, protože je pomohl v jejich začátcích přiblížit a legitimizovat většinové veřejnosti, která, jak víme, nebývá úplně nejchápavější a nejtolerantnější. No a pak je tady nějaká ta tajná organizace, zrádci ve vlastních řadách, tajemná entita vyššího zla, detektivní zápletka, experimenty s mrtvolami a velmi, velmi rychlé tempo, při kterém budete mít problém se nadechnout.

První kapitola je docela cítit amatérštinou. Je to takové nesvé, nejisté, přešlapuje to ve dveřích a moc to nenachází slova. Nebojte, to se autor teprve rozehřívá. Po pár kapitolách už ani nevíte, že začátek byl lehce rozpačitý. Reviver je detektivka se vším všudy. Někomu by se až mohlo zdát, že je v něm přespříliš různých zvratů a falešných stop, které jen odvádějí od děje, ale upřímně, na Dana Browna to nemá.

Postavy mi nejdříve přišly dost stereotypní, ale časem jsem si je oblíbila. Koneckonců, určité žánry se logicky pojí s určitým typem postav, jinak by to už nebyl ten samý žánr. Tady se navíc propojují takové žánry dva, horor a detektivka, takže autor možná ani neměl moc široký výběr, a přesto se mu podařilo do svých charakterů vnést něco nového, originálního a líbivého. Když jsem poprvé uslyšela o Jonahu Millerovi jako o tajemném samotáři, tak jsem si řekla "bože, za co, proč, už zase?", ale už po pár stránkách jsem toho chlapa měla ráda. O Danielu Harkerovi se doslechnete vlastně jen z vyprávění, ale zjistíte, že to taky musel být skvělej chlap, když vychoval takovou dceru, jakou je další z hlavních postav Annabel Harkerová. Silná žena, i like that shit.

Nejvíc se mi na celém příběhu líbil ten opar tajemství a záhady. Mělo to právě takovou hustotu, aby to vaši mysl drželo uvězněnou v příběhu, ale nebudete mít pocit, že plavete v medu. Je to takový ten příjemný případ, kdy knihu nedokážete odložit z ruky, a já osobně přesně takové vyhledávám přímo záměrně. A kdo ne, je masochista.

"Pamatujete se na Ruby Flemingovou, pane Elridgi?"
Elridge byl zřejmě nesvůj. Ruka mu vystřelila k pravému uchu a začal si ho silně třít horní částí dlaně. "Neznám nikoho, kdo by se tak jmenoval."
"Pamatujete se na ni," namítl Jonah.
Elridge strnule zíral před sebe, oči měl vytřeštěné, téměř prosebné. Zavrtěl hlavou. "Prosím..."
"Pamatujete se na Ruby. A víte co? Téměř to samé se stalo mně. Řekli mi, že je to z přepracování, že se to odehrává jenom v mé hlavě. A pak můj oživovaný objekt začal...no. Vy to víte, že?"
Elridge vypadal jako omráčený. "Zůstali se mnou. Byl jsem ztracený v nich."
Jonah přikývl. "Léčila mě stejná lékařka, která ošetřovala vás. Stephanie Gravesová."
"Bylo příliš pozdě. Už jsem nemohl pracovat. Ale oni nevěřili tomu, co jsem jim říkal. Říkal jsem jim, že tam venku něco je, a oni tomu nevěnovali pozornost. Ale já jsem to slyšel. Ano, pamatuju se na Ruby Flemingovou. Pamatuju si, jak na mě křičela o pomoc. Něco si pro ni šlo. Něco přicházelo a já jsem neudělal nic."

Až mi je docela líto, že za to ode mě autor dostal tak málo peněz, protože jsem Revivera chytla jako hit týdne na ebux, které jsou skoro vždycky do stovky. Dala bych za to klidně plnou cenu, fakt že jo.

A víte, co je na tom všem úplně nejlepší? Tohle je jen první díl trilogie! Znáte lepší pocit než ten, když dočtete skvělou knížku, a zjistíte, že budou ještě dvě takové? Já ne. Druhý díl s názvem Lost souls by měl v originále vyjít ještě tento rok, takže na překlad si počkáme minimálně do příštího roku, ale já už teď žhavím peněženku, abych si ve finále koupila celou trilogii v pevné vazbě, protože jsem si jistá, že to bude stát za to.



Citace: PATRICK, Seth. Reviver: Oživovatel. Praha: Knižní klub, 2014. ISBN 978-80-242-4661-1.

úterý 23. června 2015

Betty McDonaldová - Vejce a já

Tato kniha není vhodná pro vegany.



Jelikož jsem pilná čtenářka a chci si svou Reading Challenge plnit svědomitě, došla jsem k položce "book your mom loves". Bylo to těžké, byla to výzva, ale zvládla jsem to. Moje maminka totiž zásadně nečte, pokud to není učebnice, a těch mám dost svých. Už jsem to chtěla vzdát a svévolně ji přejmenovat na "book your dad loves", což by s mým knihomolským otcem bylo nebe. Jsou tady ovšem dvě výjimky, které ve svém životě udělala - Bridget Jonesová a Vejce. A upřímně, doufám, že se nikdy nedostanu do takové situace, kdy bych si chtěla dobrovolně přečíst Deník Bridget Jonesové. To už si rovnou můžu pořídit 40 koček a odevzdat svůj mozek Armádě spásy.

Když beru knížku jako nejmenší dostupné zlo, obvykle to nedopadá dobře. Netěším se na ni, jsem pesimistická, nedávám jí moc férové šance. Matka mě navíc celý život zaplavovala dojmy, jak je to neuvěřitelně vtipná kniha, což jsem po pár stránkách klasifikovala jako další lež mého dětství a strčila do jednoho šuplíku s Ježíškem a "když se budeš šklebit, zůstane ti to". Nakonec jsem ale uznala, že to asi není vina té knihy. Prostě už jsem četla lepší (třeba Dietland, to byla kvalitní komedie).

Celý děj se odehrává kdesi v divoké americké přírodě, kdoví kdy. Já jsem měla po celou dobu pocit, že jsou snad v 19. století, a jen těžko jsem svou představivost přesvědčovala, že to spíš musí být mezi První a Druhou světovou. Ono tomu totiž nic nenasvědčuje, když všichni hlavní hrdinové žijí v technikou neposkvrněné oblasti bok po boku s liškami, medvědy a slepicemi. Hlavní hrdinku do té pustiny zatáhl entuziastický manža, aniž by se jí na něco ptal, a hodí jí na krk barák bez elektřiny a jakékoliv automatizace. Jasně, chvíli je to velmi vtipné sledovat, jak se s tím Betty potýká, ale po pár desítkách stránek stěžování, každodenní rutiny a bojů s kotlem vás to přestane bavit.

Osvěžení přichází zhruba v polovině knihy a to v podání sousedů. Tedy, "sousedů", protože od sebe bydlí několik desítek kilometrů. Ti jsou ovšem výborní. Dokonale nesnášitelní, každý si v nich najde toho svého souseda z paneláku, výborní záporáci. Jsou sprostí, drzí, nefoukaní, burani i smetánka. Na tohle se už prostě dá koukat. Naopak mi přišlo velmi nepříjemné setkání s indiány, ke kterým hrdinka chová hluboký odpor a popisuje je jako špinavé, smradlavé ožraly. Co trochu sebereflexe a vzpomenout si, kdo v první řadě indiánům vecpal tu ohnivou vodu a pohlavní nemoci? No tak.

Nejtěžší však pro mě bylo číst o všech těch zvířatech, které tam zabijou a sežerou. To je ovšem můj osobní problém, takže jestli se hrdě řadíte mezi karnivorní živočichy, nemělo by vás to od knihy odrazovat. A pokud vám to vadí, tak se můžete přidat na stranu zla, k vegetariánům.


"Všechno ostatní, o co jsem se kdy starala od narození, mi přirostlo k srdci tak, že bych to byla musela odvrtat a vydloubat, ale dospěla jsem tak daleko, že mi vysloveně působilo radost pozorovat Boba, jak vráží zabijácký nůž do hrdel padesáti kohoutků a věší je, aby vykrváceli. Jediný pocit, který jsem měla, když jsme je škubali, byla hrdost, že naši kohouti mají pěkné maso a že jsou baculatí."

V knize je jedno dítě. Upozorňuji na to větou jednoduchou, protože je to snadné přehlédnout. Dostanete velmi detailní výpis, kolik se tam narodí kuřat a kolik se snese vajec, ale že se tam hlavní hrdince narodí dcera si musíte rozšifrovat z náznaků. Člověk si dokonce chvílemi dělá starosti, jestli se té holce něco nestalo, protože o ní několik kapitol ani neuslyšíte. Já nevím, ale asi bych dceři ve své autobiografii věnovala víc prostoru, než slepicím, když už je s tím tolik práce ji vytlačit a vychovat. Na druhou stranu, Betty napsala ještě jednu knihu, Co život dal a vzal. Tam si už třeba nebudete muset celou dobu klást hysterickou otázku "Kde je proboha to děcko?".

Musím se přiznat, že mě kniha strašně dlouho nudila. Až příliš dlouho. Cítíte se, jako byste sami seděli někde v lese a počítali úrodu kuřat. Už jsem ji chtěla odložit, když jsem v životě došla do jedné horší doby, kdy mi najednou tohle volné tempo nevadilo. Teď už jsem chtěla mít v životě tichý les, divokou přírodu a celý den se zabývat jen uklízením chlívku. Vejce a já se pro mě stalo únikovou zónou klidu a nudy, která pro mě najednou byla nedosažitelným luxusem. Takže pokud nevíte, kam dřív skočit, a potřebujete 30 hodin v jednom dni, Vejce vám dá všechen čas na světě.




Citace: MACDONALD, Betty. Vejce a já. Praha: Vyšehrad, 1989. str. 151. ISBN 80-7021-002-8.