úterý 23. června 2015

Betty McDonaldová - Vejce a já

Tato kniha není vhodná pro vegany.



Jelikož jsem pilná čtenářka a chci si svou Reading Challenge plnit svědomitě, došla jsem k položce "book your mom loves". Bylo to těžké, byla to výzva, ale zvládla jsem to. Moje maminka totiž zásadně nečte, pokud to není učebnice, a těch mám dost svých. Už jsem to chtěla vzdát a svévolně ji přejmenovat na "book your dad loves", což by s mým knihomolským otcem bylo nebe. Jsou tady ovšem dvě výjimky, které ve svém životě udělala - Bridget Jonesová a Vejce. A upřímně, doufám, že se nikdy nedostanu do takové situace, kdy bych si chtěla dobrovolně přečíst Deník Bridget Jonesové. To už si rovnou můžu pořídit 40 koček a odevzdat svůj mozek Armádě spásy.

Když beru knížku jako nejmenší dostupné zlo, obvykle to nedopadá dobře. Netěším se na ni, jsem pesimistická, nedávám jí moc férové šance. Matka mě navíc celý život zaplavovala dojmy, jak je to neuvěřitelně vtipná kniha, což jsem po pár stránkách klasifikovala jako další lež mého dětství a strčila do jednoho šuplíku s Ježíškem a "když se budeš šklebit, zůstane ti to". Nakonec jsem ale uznala, že to asi není vina té knihy. Prostě už jsem četla lepší (třeba Dietland, to byla kvalitní komedie).

Celý děj se odehrává kdesi v divoké americké přírodě, kdoví kdy. Já jsem měla po celou dobu pocit, že jsou snad v 19. století, a jen těžko jsem svou představivost přesvědčovala, že to spíš musí být mezi První a Druhou světovou. Ono tomu totiž nic nenasvědčuje, když všichni hlavní hrdinové žijí v technikou neposkvrněné oblasti bok po boku s liškami, medvědy a slepicemi. Hlavní hrdinku do té pustiny zatáhl entuziastický manža, aniž by se jí na něco ptal, a hodí jí na krk barák bez elektřiny a jakékoliv automatizace. Jasně, chvíli je to velmi vtipné sledovat, jak se s tím Betty potýká, ale po pár desítkách stránek stěžování, každodenní rutiny a bojů s kotlem vás to přestane bavit.

Osvěžení přichází zhruba v polovině knihy a to v podání sousedů. Tedy, "sousedů", protože od sebe bydlí několik desítek kilometrů. Ti jsou ovšem výborní. Dokonale nesnášitelní, každý si v nich najde toho svého souseda z paneláku, výborní záporáci. Jsou sprostí, drzí, nefoukaní, burani i smetánka. Na tohle se už prostě dá koukat. Naopak mi přišlo velmi nepříjemné setkání s indiány, ke kterým hrdinka chová hluboký odpor a popisuje je jako špinavé, smradlavé ožraly. Co trochu sebereflexe a vzpomenout si, kdo v první řadě indiánům vecpal tu ohnivou vodu a pohlavní nemoci? No tak.

Nejtěžší však pro mě bylo číst o všech těch zvířatech, které tam zabijou a sežerou. To je ovšem můj osobní problém, takže jestli se hrdě řadíte mezi karnivorní živočichy, nemělo by vás to od knihy odrazovat. A pokud vám to vadí, tak se můžete přidat na stranu zla, k vegetariánům.


"Všechno ostatní, o co jsem se kdy starala od narození, mi přirostlo k srdci tak, že bych to byla musela odvrtat a vydloubat, ale dospěla jsem tak daleko, že mi vysloveně působilo radost pozorovat Boba, jak vráží zabijácký nůž do hrdel padesáti kohoutků a věší je, aby vykrváceli. Jediný pocit, který jsem měla, když jsme je škubali, byla hrdost, že naši kohouti mají pěkné maso a že jsou baculatí."

V knize je jedno dítě. Upozorňuji na to větou jednoduchou, protože je to snadné přehlédnout. Dostanete velmi detailní výpis, kolik se tam narodí kuřat a kolik se snese vajec, ale že se tam hlavní hrdince narodí dcera si musíte rozšifrovat z náznaků. Člověk si dokonce chvílemi dělá starosti, jestli se té holce něco nestalo, protože o ní několik kapitol ani neuslyšíte. Já nevím, ale asi bych dceři ve své autobiografii věnovala víc prostoru, než slepicím, když už je s tím tolik práce ji vytlačit a vychovat. Na druhou stranu, Betty napsala ještě jednu knihu, Co život dal a vzal. Tam si už třeba nebudete muset celou dobu klást hysterickou otázku "Kde je proboha to děcko?".

Musím se přiznat, že mě kniha strašně dlouho nudila. Až příliš dlouho. Cítíte se, jako byste sami seděli někde v lese a počítali úrodu kuřat. Už jsem ji chtěla odložit, když jsem v životě došla do jedné horší doby, kdy mi najednou tohle volné tempo nevadilo. Teď už jsem chtěla mít v životě tichý les, divokou přírodu a celý den se zabývat jen uklízením chlívku. Vejce a já se pro mě stalo únikovou zónou klidu a nudy, která pro mě najednou byla nedosažitelným luxusem. Takže pokud nevíte, kam dřív skočit, a potřebujete 30 hodin v jednom dni, Vejce vám dá všechen čas na světě.




Citace: MACDONALD, Betty. Vejce a já. Praha: Vyšehrad, 1989. str. 151. ISBN 80-7021-002-8.

pátek 19. června 2015

10 knižních faktů o mě

Jelikož jsem právě ve fázi zotavování po přijímačkách, moje mozková aktivita je ve velmi vegetativním stavu. Přepálila jsem si pár obvodů a mám pocit, že mi několik litrů mozkomíšního moku vyteklo uchem, když jsem bezmocně mlátila hlavou do stolu. Mám naplánované nějaké recenze, ale jestli nakonec uvidí světlo světa je diskutabilní. Stejně jako návrat mých intelektuálních schopností, koneckonců.

Mimochodem, na školu jsem se dostala, takže jsem happie chappie.

Chci se na blog vrátit, ale budu to brát zlehka, po malých krůčcích, stejně tak, jako svou rodinu indoktrinuji vegetariánstvím (namluvila jsem jim kazetu, kterou jim pouštím ve spánku). Top 10 článek je na to ideální. Asi. Moje rozhodovací schopnosti taky utrpěly ztráty na neuronech, takže jestli se pletu, napište mi do komentářů.

10 knižních faktů o mě 


1. Ačkoliv jsme s otcem absolutní knihomolové, ani jeden nemáme rádi Tolkiena. 

Je to velmi nepopulární přiznání, ale opravdu nás nevzal za srdíčko. Nezávisle na sobě jsme oba Společenstvo prstenů znuděně odložili, on na vojně (kde je prakticky taková nuda, že jste schopní číst tečky na stropě jako breillovo písmo), já při přípravě na maturitu. A nikdy jsme se k němu už nevrátili, přestože máme oba rádi filmy natočené podle něj. Promiň Reuele, it´s not you, it´s us. 



2. Můj životní cíl je přečíst všechny knihy od Stephena Kinga. 

Ano, plně se obejdu bez dětí, manžela a velkého domu, pokud se mi povede tohle. Zatím jsem nenarazila na jeho knihu, která by se mi nelíbila, a když jednou najdete takového autora, tak se ho prostě držíte, i kdyby začal psát manuály pro vyplňování úředních formulářů.

Zdroj: www.facebook.com/KnihyDobrovsky.cz


3. Záměrně se vyhýbám romantickým románům. 

Mnohokrát jsem se spálila a nehodlám riskovat znovu. Ať už to byly dívčí romány, ze kterých mi tekl mozek uchem (už tehdy jsem k tomu měla sklony), nebo 50 shades, u kterého mi v hlavě zněla litanie za tisíce mrtvých neuronů zmírajících s každou další stránkou. Možná jsem vždycky měla smolnou ruku při výběru, možná to prostě není pro mě. Asi jinej gang. 



4. Když jsem byla malá, tak jsem mamince řekla, že chci být spisovatelkou, protože ta nemusí ráno vstávat a jít do práce.

No, co k tomu říct, držím se svých dětských snů. 



5. Jsem barbar a pokud jsem viděla film, tak je jen malá šance, že si poté přečtu i knihu. 

Výjimkou budiž jen Kmotr, Harry Potter a Kingovy knihy. Snažila jsem se číst Mechanický pomeranč, Fight club i Hunger Games a prostě to nešlo. Moje paměť asi zvládá uložit jen jednu verzi příběhu a proti přepisování se urputně brání. Potřebuju pokaždé nový, nevídaný příběh. 



6. První kniha, kterou jsem přečetla úplně celou sama bez ničí pomoci byl Harry Potter a Tajemná komnata. 

Nemyslím tím, že bych byla dalším z dětí, které J.K. Rowling přivedla ke čtení, protože jsem byla pravidelným návštěvníkem knihovny už předtím, jen mi s četbou vždycky pomáhali rodiče. Střídali jsme se ve čtení jednotlivých pasáží, ukazovali mi prstem a pomáhali s výslovností. Tajemnou komnatu jsem ale přelouskala sama a od té doby jsem nezastavitelná. 



7. Vlastním žalostně málo knih. 

Z nějakého důvodu všichni mí známí zastávají názor, že kupovat knížky je zbytečné, protože to člověk jednou přečte a pak mu to jen leží na poličce. Fools. Na narozeniny a Vánoce tedy s knihami počítat nemůžu. První jsem si koupila v osmé třídě a to posledního Harryho Pottera. Zbytek knih u nás doma jsou ty, co si rodiče brali z domu, když se po svatbě stěhovali, nebo co si koupili sami pro sebe. Mému úsudku asi nevěří, když je ujišťuju, že "ta knížka ale fakt stojí za koupení". 



8. Můj první fanfic fandom byl twincest. 

Tokio Hotel mánie mě zasáhla v nejzranitelnějším období začínající puberty, ale pro to, jak dlouho jsem u něj pak zůstala, nemám dostačující omluvu. Samozřejmě to pak byl i Harry Potter fandom (do dnes si ráda přečtu kvalitní Drarry nebo Snapione), ale aktivně jsem přispívala jen do toho twincestního. 

Nenapadá mě žádná ilustrace vhodná pro děti a mladistvé.

9. Jsem prznitel knih.

Pokud je kniha moje, tak je moje se vším všudy a přetvořím si ji k obrazu svému. Od podpisu na zadní vazbě, přes oslí rohy u mých oblíbených pasáží, až po poznámky na okraji stránek. Mám s ní pak větší pocit sounáležitosti. Smiřte se s tím.



10. Nelíbilo se mi Milenium. 

Připadám si jako zločinec, ale ačkoliv mě Steig Larsson přivedl k severské krimi, Milenium jsem ani nedočetla. Možná to bylo tím, že mi tehdy bylo 16 a řešilo se tam na můj vkus až moc dospěláckých vztahů, které mě prostě nezajímaly, ale po Mužích, kteří nenávidí ženy moje pozornost klesala, až někde kolem půlky třetího dílu doklesala na nulu. Otec tvrdí, že je to nejlepší série, kterou kdy četl. No, v tomhle bodu se naše názory rozcházejí.